Vracím se z prohlídek a slavíka jsem ještě neslyšel. Rekord v knize příletů nepadne ani v sezóně čtyřicáté. Je dobře ale oblast prohrát a proposlouchat. Nuda tam není. Černohlavé pěnice umí některé tóny napodobit, ale zpěv neudrží. Ptáci v místě ale vždy zpozorní a pokukují, co se děje. Teď jsou místa průhledná, teď se kontrolují pohodlně.
U Stržáku znovu rozkvetl narcis, jako každý rok. Dostal se tam kdysi se zavážkou a ubytoval se. Natahuje květ k medové hladině, obklíčené březovím. Jsem rád, že místa přežívají, že ptáci mají kam spěchat. Vládne napětí, nebo si to alespoň myslím.
„Ornitolog na drátě“ byl dnes o ptačím zpěvu a hlasech, můžete si v archívu najít a poslechnout. Ano, i staří ptáci dovedou po příletu ladit a nefungovat v plné kvalitě. Slavíci jsou právě takovými. Téma se vztahuje přesně k tomuto času, k monitorování. Za roky to moc dobře znám. I přehrávku záhodno krotit, hrát polohlasem. Přestože krotím, nikde zatím nejsou a to těch míst bylo pořádně. Celé Mnichovohradišťsko a Bakovsko. Už bych si rád v křoví konečně nalíčil.
Hlava má během výzkumu ohromné množství času. Neproháním ji, nechávám jen a jen k tomu, co oči najdou a představí. Jde o dokonalou relaxaci, odpočinek pochůzkou, obdivováním. V nespěchání. Opravdu nespěchám, vymstilo by se. Slavík se někdy ozve až po dlouhé chvíli, kdy už dávno produkce mlčí. A spíše jen hlasem kontaktním. Je proto třeba mít se na pozoru.
