Lituji dávných chytačů

Žádné komentáře u textu s názvem Lituji dávných chytačů

Vzal bych je dneska s sebou a sirku by tahali, kdo by kroužkoval. I oni uměli zažít momenty vzrušující, ovšem nad dneškem by žasli jak nad zázrakem. Kam se ta sklopkařská kára za nového století až dokodrcala! Především by nevěřili, že jdeme k rybníku. Taková minela, k řece se musí! Do náplav pod vrbičky! A nejlíp po ránu, kdy je tah svěží. Nevěřili by pak dál už ničemu, co moderní líčení obnáší.

Je po poledni, jsem na fleku. Včera tu bylo krásně s polotmou, dneska je hezky za sluníčka. Rákosní pochopi kroutí se vzduchem, přiletěli. Pouštím zpěv na moment a všude je klid, děsivý. Tažný být nemohl, chování bylo hnízdní. Znovu hraji, znovu nic. Žvýkám po kousku housku a čekám. Nic. Za časů pana Švejka bych uslyšel rozvážné: „To chce klid“. Chtělo. Už ho slyším a zpěv mne znovu baví. Repertoár opravdu netradiční, na souvrati mi uši nešetří. Když pod hlohem přede mnou motyčkou ladím zrcadlo – tam, kde z třtiny zaúsťuje cestička zvěře – zpívá jen kousek ode mne. Když sednu na mez, budu ho mít na šest metrů. Pouštím, a než zapnu ovladač, už tam jako duch šmejdí. Hned vše hasím a jen se dívám. Nevím, zda ptáci nějak při lovu přemýšlejí, či jde o náhodu. Modrák nejprve „vyblýskal zrcadlo“ – pochytal vše, co utíkalo, a pak se vychystal na téměř statické červy. Dalekohled mám (tradičně) v autě, ale i tak vidím, jak prvního červíka přeťal a polyká jej. Klofnutí druhé a setina vteřiny vypnula stan. Pak už jde všechno dle obvyklého.

A přání se splnilo, je víceletý. Mohl tu tedy před rokem vyvést. Není žádnou zářivkou, ale ve štítu drží vše, co se po středoevropských žádá.

Kdo chytá modráčky, ví, že jeden stejný není. Ani oni, ani ony. A ona tu někde bude, létá už zase nad rákosím a zpívá, on.

Zkoušel jsem okolo, ale pár bude nejspíš jeden.

Slavíci po hnízdištích nejsou. Nepřilétli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.