Kdo by se podíval od skal západního Českého ráje do dálky ku Praze, neuvidí nikdy terénní propadlinu na konci žantovských polí – perlu oblasti – močály u Koprníku. Hnízdiště tam mají opeřenci mnozí, i vzácní. A také slavík modráček, o kterém tady bylo napsáno z těch míst opravdu hodně.
Přišel jsem chytat i 28. března v roce dvacet, to už jsem z předchozích líčení některé modráčky do dlaně dostal. Nyní se ve sklopce na skruži plynového vedení chytila první samička.
Samičky byly vždy za odchytů daleko vzácnější, těšily dvojnásob. V sítích jich mnoho neskončí, v rákosích spíše popoletují těsně nad náplavami slatí. Měl jsem toho dne z otužilých slavíků pod kleštěmi jediného, tuto samičku.
Pak přišla sezóna jednadvacet, chytáním jsem se s ní nepotkal, jako se nepotkám s většinou předešlých kroužkovanců. Musela ale přiletět hnízdit. V konci prázdnin, jak to zdejší modráci dělají – někdy až v září, nadzvedla po čase znovu křídla nad močál, počkala až slunce v záklonu ukáže bod k výpočtu zaměření a odletěla. Do zimoviště, přežít. Že však ne docela k jihu ale k jihovýchodu mířila její cesta, dnes spolehlivě víme. Maďarskou centrálou bylo na ni vystaveno zpětné hlášení z jihu republiky. Baranya – ornitologicky známá vrátka z Panonie. Ohromná vodní hladina poblíž Sumony k moři mířící ptáky nalákat umí. Čtvrtého září po osmé ranní český modráček vyrazil k dalšímu postupu za sluncem. A nebo ne, kdo ví. Dál už hliníkový kroužek nevidí. Možná jde u zkušeného cestovatele o první velkou zastávku zaběhnuté cestovní mapy.
