Málokdo jej ovšem pozná. Nepůjde primárně o něj, ale tvář svoji přidá. Jednou na podzim, uvidíte.
Táhli přes něj dnes motýli, hlavně paví oka, ovšem tyto pohyby spíše uniknou pozornosti, protože středně velkých baboček letního pokolení je místy početně domácích, zejména kolem kopřiv. Pokud motýly neznačíme, nepoznáme příliš „dole“ v nížině jejich pohyby. Snad ony občasné monstrózní u baboček bodlákových. Admirálové či paví oka uniknou. Táhnout je vídají lidé v horách, kolem průsmyků. Motýli nelétají vysoko, tak sníženiny využívají. Já jsem na ně dnes narazil docela jinde, za plotem venkovského stavení, kam rád jezdívám.
Kroky mrňavých bot mne doprovodily zvědavě k zahrádce na výsluní, zastavily se a já mohl vyprávět. Proč tady zůstaneme a nepůjdeme dál ani o kousek. O veliké příležitosti, být součástí uspěchaného výjevu, plného zápolení. O zbrusu nových okatých křídlech a cestě před nimi. A taky o čase, který už podzim bude natvrdo odpočítávat. Všechno co vidíme, že brzy nebude, vystačit budeme muset o vzpomínkách. Hoch poslouchá a pak chce k té nádheře blíž. Prstem, očima – úplně podobně, jak začínal jsem já.
Nemáme většího kapitálu a požitky doby, ať nám dvěma ustoupí z cesty aspoň pro tuto chvíli. Tady jsme na rovinu – málem až nazí, vtaženi v kolosálnost převyšujícího jedinečna. Ještě teď mrazí. Nic není na roveň souznění životů v tichu slyšitelna..
