O švestkách a zamávání

Žádné komentáře u textu s názvem O švestkách a zamávání

Tady je těch pověstných pět, před chvílí sbalených. Už toho opravdu moc nezbývá. Klíč vyčkává na moment, kdy jím od tabule otočím. Do dálky k jezírku, na můstek, vzadu až k pelichaništi z tmavých křovin, plných úrody. Až řeknu ono tradiční: „Děkuji za všechno, krajino spolehlivá“.

Pak mířím pohledem za hřbety skaliček, pod sosnami, do daleka, tam jednou odletěli. Ti s hliníkem i bez hliníku. Po cestách, které patří jenom jim – dálkonošům.

Až stromy úrodu odevzdají a vítr surový sestřelí listy, až sníh první, za kratičkých dnů s námrazou objeví se, až sejde a jaro přemůže tu pitomou nepotřebnost ticha, pak se sem vrátí. Věřím v to, jak jisto bylo vždycky. Zase se vrátí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.