Není letošek jednoduchý ani po stránce počasí. Předpovědi neumí občas postihnout budoucí vývoj, nejlépe vyrazit a zariskovat. Dnešek s chytáním vyšel, bylo to ovšem o fous. Sítě jsem balil už mokré. Noční rezavý spad se pod smyčky pytlíků ale přemístit podařilo včas.
Slavičí háj pravděpodobně nikdy nenabídne číslo pochytaných vyšší než půl sta, nevadí to. Zvláště, když jsou v souboru účastni první slavíci tmaví. Tah tedy opravdu začal.
Večer byl podeštný a park v kouzelném třpytu. Jezdí kolem vlaky jako u Kolína, jsou ale jiné a líné. U Kolína mne tamní kulisa ohromuje, noc je těžkých kol vrchovatá. U nás motoráky písknou na každý polní přejezd, před nádražím kolikrát musí vyčkávat až zarachotí návěstidlo. Mám ale to jejich odkrajování léta taky rád. Cestující mne v linii „Na můstku“ vidí a dávno si zvykli.
Vstoupila noc půle první dekády srpna, bývají zlaté a nejedou v tom hvězdy. Bál jsem se deště, ale jak psáno, počkal. První slavík sletěl z noci, na okraji. Pak přivířil netopýřím letem jiný, to už bylo okolo vidět. Před linií se otočil a vrátil do vrbin. Cítil jsem ale úspěšné popůlnoční nalákání. A pak to začalo..
Když kohout od jihu křičel, že bude se končit – kecal. Ještě se létalo milou chvíli.
Jak pytlíky dojdou – vím, že je přes dvacet. A pak by už začali rákosníci, ale musel jsem mazat k domovu. Jestli dnes oblohu usmlouvám znovu, uvidí se.
