Cestou z práce vezu dva čerstvé zápisy kroužků, a protože už chvíli neprší a kraj osychá, mám otázku za volantem, zda odbočit nebo ne. Do míst, kde jsem pár let nebyl a naposledy neúspěšný. Než jsem se mohl rozhodnout, protože odbočka už přišla, ruce zatočily. Možná věděly v tu chvíli už víc.
Hraji a hned chystám odchod. Nejspíš zde trvá stav od tenkrát. Pak ale slyším kus zpěvu a ujišťuji se, že přehrávač mám vypnutý. Bude se muset chytat – říkám tak trochu trpně. A naproti přes posečenou loučku zazpíval druhý. Nakonec jsem ale rád a věci vyskladňuji. Na sítě to tu nikdy nebylo, musím sklopkou. Vyleštím zrcadlo hned tady zkraje, pak půjdu nahoru. Snažím se slavíka udržet v zájmu, hraji už při líčení. A on je poblíž. Zpívá, radši vypínám, než dokončím přípravu. Vůbec mne nenapadá, že pár následujících momentů připíšu k nezapomenutelným.
Vzal jsem tak nějak z auta sklopku s hnědou síťkou, ne s modrou, kterou používám na rychlovky (bývá skrz křoví – případně sklapnutá – krásně vidět). V momentě už slyším jen polohlasný běh přehrávky, což je signál k nakouknutí. Síťka splývá v podrostu, ale jakési mihnutí jsem za větví zaregistroval. Nakročím do jiného úhlu a sklapnutá opravdu je. Vstupuji, slavíka vylovuji, vládne příšeří, vylézám. Kdyby se byl ozval, věděl bych, co přijde, vím to už ale i tak. Ten pták má hnědý ocas, proto z křoví nesvítila ohnivá rezavost a neviděl jsem dobře. Vždyť je to slavík tmavý!
Hruď je vlašská, on vzrůstem mohutnější. Taková senzace v poslední chvíli sezóny! A to jsem netušil, že až rozevřu ruku, že křídla budou děravá.
Málem jsem se do toho křenu složil. Pelichající tmavý slavík, jako tehdy na Maticích!
A pak se rozběhlo zapisování. Hlava kašlala na soustředění a couvala do chvíle první ptačí odezvy. Ano, mistr drží místní repertoár, je totiž „dvojhlásek“. Tmavý slavík s upraveným repertoárem, jak zažil jsem onehdy na červenské kose a později i v Polsku. V hybridní zóně to člověk tak nějak vezme, ale tady je záměna od nich pěkná prohnanost. Ano, takhle se získávají do vztahu samičky českých slavíků obecných. A případný badatel, kolem procházející, bez možnosti chytat slavíky, nepozná nic. Proto zápisy takřka nemáme. A co vyslovím teď je veleodvážné: Proto schází poctivé páry slavíků tmavých! Jistě, taková slavice tmavá – uherská nejspíš rozpozná v podtónech podvodníka, ale na úvahu divokou snad právo mám. Poctivé páry nám (až na jediný) po republice totiž schází.
Druhý slavík byl už druhově obvyklý, ke všemu drobný. Chytil jsem jej podobně, zapsal a odjel událost dožít. Ten stav trvá, neodchází. Tak to je spravedlivé, tak to má být..
