Slunovrat vzešel, musím ven. Abych se vypekl jaksepatří, pořádný žár bude na periferii města. Věci bych v momentě mohl ždímat, ale slavičí rok nečeká. Nutno prochytávat. Potřeboval bych znovu nahlédnout do pelichání adultů. Bude to ale šílené.
Třicet šest metrů od obchodního domu se to láme. Svět luxusu prudce se propadá do světa povalečství a zlodějiny. Ještě sem doblýsknou metalické laky vozů z parkoviště, ale už vidím první odvlečené nákupní vozíky a plastové košíky též. Pořizované věci komunitou nejsou z nejlacinějších, když se neplatí, jářku, je to jedno. Plastová kytka na stole za na druhý břeh odešlou družku (bylo to v novinách). Poodkládané „potřeby“ nejsou na zemi moc vidět, nemá je co prozradit, jsme v divočině. První skupina právě bere slunění u zastávky v připálené trávě, pak ale na povel, jak městští zimní havrani, přesouvají se za nějakým zdrojem. Mám tak klid na přehrávání a prvního chytám dost rychle sítí. Olivy voní stejně tady, jako u bohatých. Právě kvetou. Modrásci po vzácných plevelech také jsou podobní – a slavíci? Stejní jsou též! Aktuální v ruce je mladý, dvouletý. Kroužkuji, měřím, vážím, zapisuji. Pořád odhlížím k autu, nevěřím jim.
Odcházím podmostím a zpívám u rozvodny. Modrý shluk stanů mám vedle sítě, i odtud jsou pobývatelé pryč. Chytá se další, je dvouletý též, dokonce pelichá, což je pro zápis super.
Mám tím splněno. Ještě však vzadu seču v ostružinách, je to tvrdé dílo. Ale vyplatilo se, přestože síťka byla na slunci. Je sice starý, ale prstýnek nenosí. Od této chvíle bude.
Dopravní zácpa pod „Desítkou“ na výpadovce k Jičínu. Policajti mne prohlížejí z auta, vleču kolem tyče přes asfalt do obrazce třetího. Tam není nic, úplně podrost ti lidé zničili. Podcházím obloukem do „Čtyřky“, tam slavík je, ale mazaný. Půl druhé hodiny pryč a síť stále vzdušná. Už ani nezpívá. Balím, na parkovišti přestupuji do společnosti bohaté, vyháním vedro dveřmi ven a jedu domů chladnout.
Je sváteční čas a bude už znovu vítězit noc. Netočí se to s námi nějak příliš rychle?
