Pár dní do konce máje – a to je čas lámání skořápek. Kdo chce teď honit chladnoucí zpěváky po lokalitách, musí se obrnit trpělivostí a požádat o součinnost štěstí. Jistotou snad je pouze zapadání slunce, tak jsem ho nad Babou vyfotil. Z míst, kam se moc nedostávám. Pod Lhotky k Čížovce.
A jestliže slavičí rok stárne, stárne i peří pěvců v barvách kabátků srn. Co platilo po příletu – že lze i podle opotřebení předvědět stáří slavíka, už se stírá. Šat zestárnul všem natolik, že začíná v namáhaných partiích prosvítat. Bude na výměnu. Už brzy.
Ono to totiž uteče a moc dobře to znám. Zažívám neveselé konstatování už pár desítek let a je to pořád dochvilně stejné. Jaro přepřáhlo koně za čerstvé a kočár letí k létu. Házím mu do cesty zpomalovací pásy, ale kuté obruče dokola loukotí na to kašlou. Kmitají ve směru k odlétání.
Ne, tam opravdu ještě nejsme, tak rychlý rok v přírodě zase není. Bude se krmit a vyvádět. Slavíci budou tiší až neskutečně, kdo neví, kde je hledat, nenajde je. Jen nebezpečí bezprostřední dovede zobák ještě na chvilku ozvučit. To ale musí být člověk ve správnou chvíli právě tam. Sítě odložím, půjdu se sklopkami.
Prohrával jsem včera už mnohde a cenu vyčkávat změny nemělo. Sběr čtyř kolekcí dat musel to odpoledne stačit. U dvou prvních šlo o potvrzení v místě, což má hodnotu přidanou. Báječně jsem znovu ověřil teorii, jak v místě naletí mladší pták přifařený, starý prohnaný vás nechá v tichosti „volavku“ změřit, zvážit a počká, až spokojeně z okrsku vypadnete. S poznatkem falešným, že lokalita je se změnou, že se omlazovalo. Prohlédnutí je to odpracované, stálo mnoho podezírání, ale dnes jim už blamáž nevěřím.
