Každý rok je to stejné. Příjezd do místa, nakontaktování, báječné představy – a nic. Vymýšlím taktiku, prohrávám na každém kroku, výsledkem je prohlášení k sobě samému: „Už vím, proč přežívají“.
Ptáci se velmi rychle naučí z chyb, pokud možnost opravy dostanou. A tím, že je chycené pouštíme a slibujeme si od přežívání poznatek do výzkumu, tím je činíme zkušenými a dáváme možnost oběma stranám uplatňování změn v praxi.
Tak jezdím po místech, radost mám – jsou-li obsazena v brzkém termínu, což znamená, že domácí bude starším a bavím se následným prohráváním. V poslední době hned dvakrát. Odjíždím za zpěvu prohnaného mistra, který mne podle chytačských návyků odhadl pár vteřin po příchodu a osobní počítač mu předložil model následného chování. Zazáplatovaného z loňska či předloňska – klidně i předpředloňska. Co čekat lepšího? Jen jim moc přeji, aby se podobně popasovali s auty hned vedle. S kočkou o kus dál i s okny po zahradách. Aby k tomu měli i štěstí. Já si pak o to víc užiji setkání tváří v tvář nahodilé, či taktikou vlastní, to jejich přetrumfované.
Tak jsem posledně s nimi pobyl. Vyposlechl pěkného zpívání, chytil a okroužkoval jejich partnerky.
Lapil i slavíka přidruženého, čekajícího pod knutou poslání na chvilku nepozornosti.
Pochytal jsem zvědavé budníčky, kteří jsou od slavíků s hnízděním o pár kroků dál, poseděl na břehu rybníka z mládí i na zábradlí mostku, kde čekával jsem často na bahňáky.
Sesbíral houby k zážitku jinému a padal domů vše ukotvit na papír a pod pokličku. Dožít. Mám ještě na přelíčení čas, vždyť květen teprve rozkvétá.
