V zajetí tónů

Ne, prvomájově překvapím a sděluji: Nejde o slavičí zpěv, i když by se to – kdy jindy více?? – dalo čekat. Znáte to přeci. Bude pozdní večer, první máj, večerní máj… pojďme z nedalekého Podbezdězí pryč, ten příběh je dramatický až hrůza!

Pojďme k tónům barev. Slavičích barev, protože čtení všude o prostinkém hnědém zbarvení je mimo velice výrazně. A pojďme minout i moji obhajobu, že mix hnědé s bílou až málem do červené nezajímavý není, že s tím slavík dovede kouzlit – pojďme tedy nejdřív za sluncem. Ano, za nasvícením. Mohl bych vytáhnout fotku, jak všechno projedeme, když budeme slavíky fotit v ruce na slunci.

Jak všechny barevné znaky přepálíme do neviditelna. Na slavičí peří věru pozor! Není to jen jeho „voskové nažíhání“, viditelné za určitých stavů. Je to i třpytitvost, ohnivost – chcete-li, kormidlovacích per. Ty on má totiž k tanci, nejen pro létání. A zpěv docela jiný a nejen v přednesu! Slavíka vůbec neznáme! Alespoň tedy dle toho, co o něm kde přečíst možno. Jsou to úplně jiná setkávání, odtajněná z jeho strany. Včera jsem toho zase s nimi navršil hromadu. Ukážu fotku a rozvinu téma, které opět bude ukotveno v knize se všemi doprovodnostmi. Dílo v tom bude originální.

Slavičí peří už pozornější badatelé popisovali na jaře v ruce jako „překvapivě zachovalé“. A je to tak. Nosí jej tři čtvrti roku po houštinách a kvalita drží. Peří je sice po vyzrání struktury mrtvým útvarem, ale slavík se svou jedinou výměnou v roce s ním umí divy. Odlétá „tmavý“, s pomocí afrických paprsků přilétá „světlý“, až zářící. A co je efektem nejvýraznějším? To, co nikdo nezmiňuje – výbušnost. Nenašel jsem v češtině zatím lepšího a myslím, že s termínem vystačíme. (Už ale spíše jen krátce).

Na snímku vidíte klíč ke všemu a neplatí většinový text z knížek o jeho zbarvení. Pro jarní čas došel rýdovák do stavu, kdy je tmavý pouze po líci v sevřeném stavu.

Jakmile přejde do vějíře a ještě s podporou zmíněného slunce, je očarováno. Barvy hoří! Samička vidí partnera zpředu, vidí jej tedy hořet. A taky slyší (jej hořet). Lezu teď do něčeho, co mi moc nepřísluší, ale prostě – barvy slavičích ocasů jsou jiné, než se píše. Mají to podobně rehkové a spol. Na prvním peří z hnízda (2K) je to ještě markantnější, u víceletých znak najdeme též, vždy ovšem musíme do již zmíněného stínu pro vyfocení. Barva je stejná u středových a vnějšku obou krajních per, jako by sbíhala přes krovky po hřbetě. Ani ocasní krovky nejsou rezavé, jak se soudí.

A ještě fór na konec: Kolega mi posledně řekl – člověče, ten slavík po přepelichání byl fialovej!“ Ano, je to tak. To jsou věci, které se nedočtete. Zatím.

P.S.:

Ještě jeden obrázek ze včerejška..