V autě vezu zábradlí ze zkoušky a mířím „prohrát“ hnízdiště. Severní sektor oblasti.
Odškrtávám prázdná místa jedno za druhým, přede mnou Dubový les, známý z knížky, tam budou plácky čtyři a je to složité. Auto musí být na cestě vpředu, obejít nutno les až po náspu železnice za fabriku.
Odškrtávám prázdno, když v posledním slyším krátký polozpěv. Nebyl jsem připraven a bídný sluch zaměstnávala přehrávka. Ale myslím, že tam musí slavík být, že jsem ho zachytil. Dal jsem přestávku příhodnou pro oba. Pak dvě sloky a vypínám. A on zareagoval! Docela pěkným tlukotem, po roce lahodně neskutečným. Hotovo, zápis konečně bude – a dobře, že jsme stihli druhou dekádu. Musím do auta pro věci, cesta mne najednou netrápí. Šlapu doubravou rád. A už se přidávají pocity – co když je slavík průtažný a až se doplahočím, bude pryč. Už roznáším sklopky, místa nemohou být kvalitnější. Radši šest – jednu pojišťovací v dáli u paty křovitého náspu.
Na první kontrolu jsem vyklepaný – nic. Druhá – nic. Třetí – nic. Zkouším kontaktně hrát – nic. Je mi to líto. První ptáci valně chytat nejdou. Čas běží, budu se muset obejít bez důkazu. Pak hraji u sklopky – nic. Vlaky projíždí, musím uhýbat pod val, aby zbytečně netroubily. Trať frekventovaná a násep jde po mostech, sám musím místy po kolejích.
Nechal jsem projet další a ve chvíli pauzy sedám na štěrk. Vybízím hlavu k neotálení – ať loví zkušenosti. Teď se má předvést, kolik jar už bylo podobných! A už se snaží, říká – času ještě dost, co kdyby ten pták byl místní? Tady se jinak nechytalo než pastičkou, co když ji zná a tebe taky? Jedinkrát se však neozval, neukázal. To ale oni umí profesionálně, když mají temné sluje, jako tady nad kanálem. Sedím pod jedním z tunelů. Musel bych toho slavíka přeci vidět. Myslím, že tu není. Což ještě natáhnout síť za náspem, kde se zvrátila vrba a před jinak průhlednou olšinou tvoří příznivé temno? Tak trošku šaškárna – tahat síť v louce, ale čas zabít musím, než sklopky v prohře posbírám. Hraji u sítě, sedím na dráze – nic. Vypínám. Další kolečko kolem sklopek, další vlak odjíždí, vracím se k síti s posledním trikem (to vše s pocitem, že pták tu dávno nemusí být). Jdu sednout jinam, docela na druhou stranu až za křoví, třeba mne viděl a ťukal si s chutí na čelo. Přehrávku věším výš a sleduji děj – nic. Naděje se ve mně boří, mrzuté bude balení nádobíčka. Jdu dráhou na kontrolu sklopky pojišťovací. Vylezu na koleje, abych viděl do sítě. Je holá, ale nevidím z ní kousek u bližší tyče pod náspem: „Vždyť on tam, je!“ Vteřinka stačila, když jsem šel nahoru, aby vyletěl z křoví, kde do té doby v tichosti celý čas byl. Skvěle jsem tu síť vymyslel, biji se falešně v prsa. Už vůbec nepřipadá hloupá. Vyfotil bych jej v kapse akčně, ale nemůžu riskovat, že zdrhne. Má totiž samozřejmě kroužek. Dívá se na mne nepřekvapeně a mlčet nedovedu. Je to rok od roku horší, první setkání. Chci ho co nejdřív pustit. Procedura krátká, bude ultra starý. Zobák má černý jako gumovku. Španělský znak úplně neplatí, ale když se náhodou najde, pak pták starý je. Tento dostal kroužek až loni v červnu. Určen byl jako starý, jednoznačně. A je to vidět i na fotkách, zpředu se věrně podobá rekordmanovi od splavu, co mu tenkrát bylo deset. Taky měl přetmavlé hrdlo a zcuchané vousy odstávaly. Starý on bude jednoznačně. A pěkný filuta! Ve sklopce byl loni, není to vlastně ani rok.
Je široko daleko prvním, jinde nejsou (ale budou už přibývat).
Výsledek skvělý opět v tom, že u ptáka známe příslušnost. Že víme chování při chytání, a pak ještě všechny radosti soukromé. Ty mám na cestu domů. Na noc, na ráno a celý pracovní den.
První nezapomenutelní.
