V těsných březích sice právě jsme, loďka každého z putujících „to má o fous“ na proplutí a to nevíme, co s ní za zátočinou. Možná, že konečně pojede líp.
Nemálo z vás už svoji ornitologii vlastní a vy ostatní si ji obstarejte. Připojit se můžete třeba čtrnáctého v podvečer na webu ČSO, kde dávají optimismus online. Slavičí.
Já vás ale vybízím do krajiny dřív a včera bylo pozdě! Pravé slavíky sice ještě nemáme (pobízí utahaná křídla v poslední zastávce pod Alpami) a klíč, který vidíte, má tedy hrstku dní čas.
Za nočním zpěvem však potrénovat už můžete. Přilétají slavíci modráčkové. A protože čas je tlačí, berou to zostra. Údolní rákosiny se plní kol slatí a vývěrů, pobřeží rybníků praporky rákosin též mává ve strachu z přehlédnutí. Už se místy i zpívá, a právě že také v noci, protože modrák slavíkem přes odlišnosti přeci jen zůstal.
Vyjděte do krajiny a v drobné radosti pokročte vpřed. Nečtěte noviny s hrůznými čtvrtpravdami, které k vám ze všech stran chytráčtí cpou. Šetřete psychických sil. Držte si naději, že v dálce se zablýsklo, jen jste to možná neviděli. Víru v sebe i dvě nohy pro cestu dál.
Seděl jsem posledně, než ptáci se nachytají, na kmeni prastaré bezinky, od prasat divokých do hladka zaleštěné. V místech, jež čepicí vždy ráda pohnou, za minulé. Sedím tak mezi svými, když slunce zaktivovalo lesklé mravence dřevokazné. V pařízku naproti za cestičkou. Svítilo do nich a oni se hnali do práce, na sklonku hibernace. I za nimi už tedy nakročilo světlo. Nejspíš teplo nosili na hřbetech do otvoru, z loňska nestíháním odřeného. Dočkali se! Energie z titěrného zápalu pro věc vibrovaly přírákosním bezovím, kde v centru těch siločár právě jsem seděl. Ta tam byla nadnesenost, jak stojím v žebříčku o něco výš. Příroda po právu bez rozdílu tedy i mně podává společnou ruku k vyladění. A já po ní se slůvky za všechno zase rád skočil..
