Čím dál víc

Žádné komentáře u textu s názvem Čím dál víc

Odběhl jsem vypnout výheň a vrátil se do přístřešku. V bedně se mi tam zjevila příroda! Není ani skoro možné, aby semínko javoru přilétlo do toho místa. A vím, že tam včera nebylo, to jsem měl v bedně vodu. Čím dál víc je mi k obdivu krajina zdejší! A na stromy jsem několik dnů už velice citlivý. Přiřadil se ke mně totiž člověk podobný. Pod stromečkem…

Peter Wohlleben – Tajný život stromů. A úkaz v bedně je návratkou, kterou hned po práci využiju. Do světa, co léčí i překvapuje.

Matečný strom je od bedny vzdálen 89 metrů a viděl jsem jej už před lety rozesílat soukromou naději po krajině. A nedávno foukalo dost. Příroda má logiku a řád. Visívám na něm očima od doby, co jsem zahodil prak. Kdy ani v tu chvíli ještě nevěřil, že stoupnu si na břeh opačný a budu jednou poznávat a ctít. Už se to nezmění, zůstanu na postu přepotřebném a správném. Jenom se podívejte, co umí ten javor mléč.

Zapomeňte na královny květin a vykoupejte oči v latách! Vůni jsem nepobral, dodat nedokážu. Ale vyjděte si, jak duben pokročí k půli. Pak, jako by javory slavily návraty prvních svých slavíků, provedou rozleštění korun k refundaci. Sám mile rád přihodím k proplacení ptačích cesťáků všech. Od Afriky do Března. Odkud na stránku vyfocený strom přistoupil. Přispěji v obdivu k zápolení. Zlomený nad boky pokorou i zapěstovaným rozpoznáním. Zas půjdu domů botami od krtinců. O sklopkách pobalených, s bezva výhledy na příště. Znovu se nahrnu poznávat – a zatím tajemnému – zkoušet se dopřiučit.

Jsem od stromu v mlýnské zahradě už zase úplně jinde, jak po sobě čtu. Nevadí, ono nakonec všechno se vším souvisí. Stačí zalistovat tou knížkou: Vnímání času, Děti ulice, Syndrom vyhoření, Utržení ze řetězu, Bouřlivé časy. Nejsme to právě tak my?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.