Dopis psaný vidlemi

Žádné komentáře u textu s názvem Dopis psaný vidlemi

Slavičí háj bude nástrojem k dopochopení života krále pěvců. Vymyslet mohu, co chci, aby jeden pokus střídal druhý. Ono už to začalo tenkrát, když jsem parťáky v týmu ujišťoval, že sem slavíci jednou opravdu přiletí. Že je přesvědčím. Přesvědčil jsem všechny, přátele i slavíky. Nakonec i lidi ve městě. Dnes, jak se dovídám, chodí v máji k lavičce poslouchat zpěv. Jen jsou zklamaní, že je nejde uvidět. K tomu je ovšem mají na tabuli, všechny čtyři (české). Byl jsem tehdy moc rád, když se objevili a začali usazovat. Kolik jsem toho pro dobrou věc musel udělat! A teď stojím před problémem novým. Nadešel čas, kdy třeba pozvat je dál. Parkem dozadu. Prostředí v atraktivitě povýšilo a jaro ukáže, zda se mýlím. Prožívám po čase ten samý pocit, i když tentokrát o tolik nejde. Slavíky dávno máme.

Zvací dopis jsem dnes psal vidlemi. V přivezeném listí, z něhož jsem vyskládal „most“ do nového sektoru. Na jaře pod ním bude zásobárna potravy. Dál snáším ořezané větve na hromadu, která též zůstane stát, dokud se sama nerozloží. I to slavíci milují. A vzadu jezírko konečně rozšiřuji v otevřené a bezpečné ptačí napajedlo. Jsou u něj dvě hromady hlíny, slavíci přednostně hnízdívají na kopečku. Ještě vysázet kopřivy, což v nedusíkaté zemi bývalé ekofarmy znovu bude dřina.

Nad lesy vyšel měsíc a hrnul se do jezírka. Na největší hloubku, odvaha. Lopatu jsem opřel k ohradě a díval se na tu tichou a studenou krásu. Najednou v polotmě křik kvíčaly, hnané od sousedního nocoviště, s kalousem v patách. Viděl mne u vody, tak nápad přehodnotil. Vím, že sedají na vysoké berli, přes den je střídají poštolky. Sovy sletují od Rachval, ze skalních bloků v Rykách, i z tamních lesů. S večerem bylo vidět, kterak kosové startují k pokračování tahu. Šikmo se zvedají nad krajinu, komunikují mezi sebou a mizí nad lavičkou pryč. Tam někde za ní je moře.

Začínám park poznávat daleko víc. Ač předností nadbytek při sobě nemám, trpělivost je vepsána tučně. Vždycky jsem na ní stavěl, specializace to dokládá. Poslední roky nikam nespěchám snad až okatě. A měnit to už nehodlám. Nepotřebuji.

Šípky přešly prvním mrazem a tak jsou pro zážitek. Snad i pro zdraví. Já koukám na to hnízdo ťuhýků při zemi, myslím na ně, kde asi s kroužky jsou a jestli se vrátí. Zima bude krátká, uteče to. Jenomže oni přilétají z pěvců jako jedni z posledních. Co všechno stane se do té doby? Nikdo z nás neví. Tak si alespoň přeji, aby ty dva keře divokých růží tady za hladinou na ptáky počkaly. Jde o přání z těch snadných – já o tom rozhoduji, takže zůstanou. A pocitu toho, směrem ke krajině, si věru užívám.

Tráva pod listím zajde a o to mi jde v přechodovém pásu. Mezi původní a novou nabídkou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *