„Vyprošťovák“ od jednoho z největších chytačů

Žádné komentáře u textu s názvem „Vyprošťovák“ od jednoho z největších chytačů

Jde o kolegu, jehož jméno tu neprozradím, ale zkušenosti z terénu má obrovské. Má silně odchytáno. Ne ovšem ohledně slavíků, ale když jsme rozhovorem k nim zabředli, vyslovil názor, že až se stydím, že mne to samotného nenapadlo. Ohledně neúspěšných pokusů s jarním nachytáním. Mám tak v listopadu o čem přemýšlet a názor se argumenty pokoušet přeci jen alespoň postřelit či zkoušet navázat. To až dojde munice a vyjdu z kabinetu s rukama nad hlavou.

K chytání slavíků během nocí se na blogu budeme vracet často. Je to u mne teď téma ústřední. Nový způsob zařídil objemnou otýpku informací, navíc ještě – z prostoru dříve zcela nedostupného.

Slavík modrák.
V levém horním rohu obrázku Slavičího háje je dnes čerstvě ptačí jezírko, za ohradou z loupaného akátu. Ve směru nejbližším letnímu příletu do parku.

Chtěl jsem vždy zažít slavíky táhnout, i když neříkám, že vše co se děje o prázdninách pod slavičími hvězdami, je tah. Poctiví v tom jsou jen slavíci tmaví, ty když prvně uslyším o rozednívání cvakat zaujaté, průtah začal. Rezavé jsem kdysi a po mnoha letech začátků zažil táhnout alespoň na jaře. Na oseckých lukách u červenské kosy. Šlo ale v tom vyšším máji o výhradně mladé ptáky. Nakoukal jsem to a pak dokázal vyčíst už každý rok. Podzimní tah (letní v našem pásmu) nikdo neznal, uvidět nedokázal. Všichni jsme věděli, že slavíci prostě za nocí odlétají – ale dotknout se jich!? Všechno jde tak rychle, že dnes se už jen málokdo diví. Jako by ten fenomén však tenkrát už předznamenal o sklo zabitý mladý pták ze Škodovky. Dnes vím naprosto jistě – stalo se těsně před rozedněním. Muselo projít ovšem ještě dost času, než jsem úkaz mohl uvidět a pak i uslyšet osobně. Na Žehuni, tam jsem se čerstvě naučil. Když z dlouhé chvíle natáhl co nejpitoměji sítě v louce pod tratí na Kolín, hrál v nově pořízené „kostky“, celou noc hleděl do pustých nylonových polí, s lamentováním posledním půl hodiny před rozedněním. Nejsilnějším. V autě usnout už nešlo, všechno se ve mně řítilo k zemi. Chlapi šli otvírat linie k rybníku – „já pobalit“. Přes den by tam visely pro srandu určitě ještě větší! Nebo na motýly. Zklamání mi útěšně zastřelo už tak špatné uši, že jsem po cestě alejí neslyšel všechno to kvokání po větvích kolem. To až den druhý, kdy už jsem ovšem v rukou svíral ještě žhavý klíč. O včerejší premiéře byla síť rezavá a další mistři se do ní ještě dobývali! Barevnou jednotu k velkému zděšení drželi v kapsách i mohutní netopýři rezaví, jimiž jsem musel s výlovem začít. S klíčem k rozečtenému tajemnu jsem toho dne chytil též „slinu“. A drží mne dodnes. Koho by tedy překvapilo, když jen o pár kilometrů dál jich zlatá prázdninová noc postrčí do sítí osm desítek.

Cesta soukromého hledání slavičí pravdy je úsměvná, amatérská v tom pejorativním smyslu slova. Dlouhá i kostrbatá, plná přešlapů a návratů „o políčko zpět“. Pak ale, když se chce už člověku zoufat, padne najednou šestka a jsem zase ve hře. Po pražcích kolejí života jdou s tím najednou výsledky vědecké ceny i stará poctivá radost nad krajinou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *