Podařil se za vyhlášenou tečkou sezóny parádní kousek! Tedy, za tečkou mé sezóny, na takové Moravě může ještě dobrých pár dnů pokračovat. Též u Prahy – a já nevím, kde ještě. Prostě, já jsem po poctivě vychytané nule ve Slavičím háji, desky zaklapnul. To známo z blogu. Co známo není, že když se na webu ornitologických pozorování objevilo další potvrzení známého zastavení slavíka tmavého v místě kontinentální zastávky, židle mne doma začala pořádně pálit. Jenom ale krátce, auto už směřuje k prostředí, které slavíka pro dotankování zastavilo. Sejdeme se nad tématem zkusit nemožné – počtvrté jej chytit, aktuálně zvážit, posoudit, vyfotit, pustit, ať ještě něco prozradí – a především diskutovat nad vzácnou příležitostí. V překrásném parku jihu Moravy, kde léto, u nás ztracené, nejspíš ještě stihnu. Jak zmeškaný vlak, přešťastně doběhnutý v další zastávce.
V parku už stojí plán na nelehký odchyt, slavík v místě je, posiluje a sbírá lokální zkušenosti. Znalost o druhu jsme načerpali v terénech Polska, i hlasové projevy tak máme v malíčku. Proto je snadná identifikace odposlechem.
Čas popoledního pátku však odtéká proudněji, než záhodno. Za milého léta, které dané slovo férově dodrželo. Prastaré stromy, lidmi podporované, se po sobě dívají, jako už tolikrát. A v pokorné radosti i trochu obavě, dotahují další letokruh po obvodu. Otřískané koruny kloní k moravským kořenům a v hrdosti neztracené čekají vnucené usínání. Ne tak ale uherský tmavý slavík vyššího data narození, co Evropou rozhodně neletí prvně – a kdo ví? Třeba ani v místě není nováčkem. V tankovací stanici slavíků tmavých! O překlep ve větě nejde, zůstaňte ještě na stránce.
I ráno zůstává zkušený pták v prostředí, bez pár centimetrů na stejném místě. Připomněl mi tím příběh podobný u nás, od Matice. Ani tam vzácný slavík stále ve stejném místě chytit nešel – a to v ruce nikdy nebyl. Musel jsem za ním druhého dne po hodně těžké noci, o dovolené. Ještě, že umíme „dotazem“ ověřit, že pták je přítomen, že v místě nadarmo netvrdneme.
Zkoušíme o setkání metody z portfólií, kroužkují se ale jen pěvci jiní. Seno dosychá v neopakovatelné vůni, do níž zatáhlo v momentě celý listnatý les. Doupňáci přistáli do jezírka k zlámaným orobincům pro vodu. Jak jinak – v páru. Zdvojená síť hlavní uličky, ustavené v průjezdové cestě k sousední louce, vystrkuje lipovou atrapu slavíka, z umělých zpěvů (až na lehkou zkoušku) nedáváme do vzduchu raději nic. Jen noční produkce po straně, v poli neholeném, od jedné hodiny lákala ze dvou zpěvníků. S nevelkým rizikem, že usazený pták snad odletí k jihu. Chytila slavíky obecné – pozdní sběr (oba mladí). Ve finále však k druhu žádanému zařídila nad obavy pravý opak. Odkudsi z okolí, na přechodu měsíční „tmy“ v světlo, se nad zdroji zatočil pták slavičích zvyklostí i zjevu. Zlehounka hledající. Ze stoličky za bližší tyčí už vidím, jak odsedl do poříčí, zájem ho určitě nenechá zapomenout. A po noci příjemně suchá síť se už po jeho straně vlní, ruce má ale olšové, udivený pták mizí návratem zpět. Definitivně, protože mezi nás nadobro přichází den.
Po čase, jak už to bývá, linie s atrapou (přesně naproti hůlce) má v kapse slavičí peří! Je vůkol najednou hlasitěji, vyplétá se v emocích, ale po jistotě. Slavík je toužebně na krku umouněný – a tak nějak – celý vzácný. Ke všemu s kroužkem, který však nenese na konci ohmatané součíslí! Jeho je jiné, o pár jednotek ze žluté bužírky nižší. Vítanou návštěvou slavičího kempu je totiž slavík tmavý, označený zde odchytem jiným, před bouřkou 19. srpna (!!)!
Po peří mladý, vždyť tenkrát se jiný nechytil. Při kleštích v ten moment víme, že máme k pročtení další luxusní materiál slavičí povahy, značkou již dříve podchycený.
V – pro lidi ukryté – čerpací stanici, s bobulemi tří druhů, vybetonovaným zbahněným kanálkem pod keři, bylinami i rybníčkem a míjející říčkou. V lese vrásčitých listnáčů, za teplého léta přizdobených zbraněmi roháčů, a za dočkaných jar slavičím mnohohlasem. Tmavý král zpěváků tu ale o májích nenotuje, na to jsme po Česku krátcí. Přijímá vybraná místa ovšem nejspíš tu a tam za zastávková (netradičně, uprostřed kontinentu). Že mladý zabrzdí na hrstku dní, toť známo už dříve. Co ale starý bard, který už napočtvrté do ruky přivřít se nechtěl? Oba zde v parku jsou tuční jak ve Středomoří, a až na naše, nejspíš tak nějak nepodstatné pošťuchování, jeví se spokojeni. Jinak by pro komfort místo už dávno směnili za jiné.
Ještě, že jsem o pátku před polednem k jihu vyrazil! V příležitosti, nedávno ještě netušené, nemohu tento vstup zakončit jinak, než tradičním zalamentováním: Kolik o rozměrech ornitologických vyhranění stále ještě nevíme! Podobně, jako v slepotě netušené, jsme mezi pražci vyměřených putování, za průběžných těch mezistavů, báječně spokojeni/uchlácholeni.
