Kotvím na okně složitý parapetní plech, a když jsem pak u kafe, přijdou sousedé. Dávno v rodném městě neznám každého, starší pár je milý: „Co dělá Slavičí háj?“ Ptá se muž, kterého jsem přeci jen už někde viděl. Taková věc potěší, tak jsme podiskutovali. Pak jeho paní mluvila o rehcích, které jsem exklusivně dourčil – slavíky, že nikdy neviděli, i když v háji před nedávnem byli. A nakonec, že prý vyfotila štíhlého ptáčka na zemi jejich zahrady. Ať se podívám… Telefonem dlouho posouvala, až záběr přeci našla. Tady je.
Ještě tu byla milióntina procenta pochyb, našla ale další…
Myslel jsem, že sebou prásknu, tady ta figura se svěšenými křídly… A už mě zvali k prohlídce toho městského zákoutí. Vyfotila totiž slavíka, takže – už ho vlastně v životě viděli! Zahrada byla skutečný ráj, slavík tam jistě pobýval celý den v čekání na odlet. Když jsme se doradovali, a když jsem práci dokončil, vzal jsem si zážitek k dořešení. Dnes už mám k fotografiím i datum a čas, tato náhoda se možná ukáže jako předůležitá.
Pojďme k té stopě z okraje města. Ta zahrada tam je nejpříhodnější, o tom žádná, tedy jediná příhodná, to zní ještě líp. Je málem půl kilometru od místa, kde jsem samozřejmě i toho osmého července v noci hrál. Slavíka jsem ohledával i pod lupou, kroužek mít nebude. Což je o trochu potřebnější, než kdyby měl.
Co tedy z té krásné náhody dostat za informace?
Ta hlavní může být šokující – ptáci se mohou usazovat hodně zeširoka a ke zdroji ani nemusí jít. Obzvláště, když nad ránem snižuji výkon na třetinu. Rozhodně to nebude tak, že nějaký náhodný slavík bloudil okrajem města jen, aby se navečer nechal vyfotit a po půlhodině znovu. Toho ptáka v oblasti usadila noční produkce, jenom ne tak, jak bych si přál.
A teď to podstatné – kolik takových nepodchycených může po noci být? Jeden, pět, nebo tolik, co schytaných? Jenom to znovu zvedá prst, abych závěry nestavěl unáhlené. Poslechnu radši.
