Doufání v mlze

Žádné komentáře u textu s názvem Doufání v mlze

Včera chytat nešlo, na krok vidět nebylo a ani nebyl čas. Dnešní noc v Slavičím háji se mlze též neubránila (Velký Pivák a Zvolínek zlobí), už ale hrajeme o všechno. Srpen prchá z krajiny a září ztráty nenahradí. Navíc – každý zkušený chytač zná zákon „o vlnách“ a ten se připomenul i dnes. Po pauze najednou bylo co chytat. Nevypadalo to ovšem po začátku, vše se za prodlužujících se nocí posouvá směrem k hodině šesté. Třeba doufat ve zkušenost a nevzdávat…

Táhne k jihu, co křídla má…
Lišaj svlačcový a jeho mimikry.

Kohout už z větve královského ořešáku na kraji města povzbuzuje mladičký den a já ho slyším až na můstku. To by měl být čas nejvyšší aktivity soumračných slavíků. Hlasové produkce tlačím výkonem dolů, ptáci, pokud táhli, jsou stejně už kolem. Je ale v linii velesmutný klid, vodu jsem poctivě sklepal pokolikáté, vše málo platné, trošku přemáhá panika. Že by pro letošek slavíci tahově dovlnili? Byla delší pauza, letět ještě musí, zejména tmaví. Ze sadu vylétá podivná silueta ke mně do vrby v centru louky. Mohl to být slavík, už to nepoznám. Byl by ovšem jediný, jiného kolem není. Sítě ovšem věděly své a zůstávaly ve střehu. Už z ní cvaká objekt, je to jasné! Mažu tam a jsou hned dva! Pytluji, odnáším k autu na věšáky, zadní lajna na můstku je ale čistá. Třesu vodu asi už naposledy, vracím se do sadu mezi vrby. Najednou tančím po celém těle. Jde to, ještě slavíci jsou! Jsme na vlně! Třeba poslední. Zadní linie chytá hned tři, je mezi nimi uherský slavík a je tolik světla, že vidím „díry“ v křídlech – síla! Bude starý, ve výměně nedokončený. To je materiál! O tom jsem nedávno na fóru psal.

V sadě se taky dobíralo přímo u soupravy – součet: Dva tmaví, sedm obecných. Tak to je málem červencové, atakovaná desítka! Víc jich tu ale není, myslím, že se nemýlím. Do sítě na můstku u rákosí vskakuje barevný modrák, na jehož rodiště bych si netroufl ani náhodou. Kroužek ale dostane.

Sylvie vlašská podtrhává od mlhy se kvapem otřepávající ráno.

Chybí už úplně velicí rákosníci, začali chybět ťuhýci, ještě před chvílí početní. Podzimní odlet po nížinách má obdivný řád i charakter. Zpěvné rákosníky jsem dva ještě vyčaroval, jinak samý obecný. Ti letí v Africe na jinou stranu, chyba se v zadání snadno pozná. Myslím ovšem, že nad nimi už nechybuji. Černohlávci tři, drobná pokřovka – a z večera, když jsem sestavu ladil, oba místní strnadi, letití. Zlatý i třtinový. Ti jsou pro mne důležití, park bych chtěl prokroužkovat celý.

Byl to báječný tah a končit nemohu. I když z roků prvých dobře vím, že koncové vlny početné nebývají. Když jsem ale pátého července poctivě v nulách začal, finále neodbydu. Odvahu nemám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.