Tuzemský slavičí rok pomalu končí. Ještě pár nočních přeletů, zejména slavíků tmavých, a mladé září k nám vyplázne jazyk. Nedá už nic.
Až se opravdu v náročné sezóně zastavím, přistoupím k hodnocení. Už teď ale moc dobře vím, že prošla sezóna sezón. Ne pro číslo okroužkovaných, i když je nejvyšší za 38 let, pro všechna ta báječná odhalení.
I letos mne slavíci vyzvali k výjezdům za hranice rodné krajiny a nutno říct, potřebně. Mám rád domácí kraje, ale po republice cestovat je taky fajn. Přijdu si za takových příležitostí soustředěnější. Nic není okoukané a odlišnosti čekají za každým rohem.
Krajinou Moravy přicházel večer a řeka, co byla tam se mnou, s tím počítala. Vyhnala k noclehům motýlice, že lesk už zajistí hvězdy. Výměna modro-ocelové za zlatou byla majstrštykem. Velička šuměla k drobnému soutoku po pravobřehu, cikády pnuly hlasivky. V ostříhaném břehoví ohromný topol uspával vlhy. Kolikrát ještě do něj přiletí, než z krajiny zmizí? A tak jsem za vodou vnímal dřevěnou hrdost jedné z dominant, a ze srdce ji přál. Pomíjivost chvil je něco, co nutí k obrovské soustředěnosti i nasazení. Vědět, že – teď a tady – je šancí na emoce. Na zvýšený tep, vypadlé oči a hlavy ukroucení. Na fotku, která se obtiskne do paměti. Nemám tu její kapacitu zdaleka naplněnou a dobře to vím. Utíkám naproti každému příslibu neskutečna.
Ta říčka šuměla do rána a já jí naslouchal. Bylo to, jako když zvolíte koncert muziky vážné, pro toulání myšlenek. Směrovaných svobodným výběrem chuti. A já tyto síně miluji. Věděl jsem na ostrohu trávy nizoučce zastřižené, že kdesi nade mnou táhnou ptáci. Že jsem tu za nimi a chci pobrat vše, co v mysl nadiktují. Že čekám slavíky, až na sklonku noci budou chtít přistávat a já je zkusím usměrnit k sítím. Kde chvílemi svítím a kapsy v naději urovnávám. A jak se opravdu bude noc překlápět v den – po kolikáté už – prožiji chytačské štěstí s příchutí vědy. Jak míchaná zmrzlina co v puse sladce začala hřát. Hlava se bude chtít učit a zatřídit souvislosti. Ze starších některé zpochybnit, a pokud neobstojí, ze stolu s takovými pryč!
Když se pak vlhy po ránu rozlétaly, věděl jsem chvíli už, co v noci nedohlédl. Když bylo brzy.
Na čas dost nadávám, že krutě upaluje, ale někdy bych měl možná spíš poděkovat. Když doučuje.
