Večer nad Slavičím hájem zasvítila duha. Znamení ničeho, jen krása si dala dostaveníčko v kotlině u Klenice. V síti před setměním ještě skáče ťuhýk. Těch letos na tahu je! Pak se jdu projít parkem, týden jsem v něm nebyl.
Potom rozestýlám a spěchám přemýšlet před usnutím. V jednu je mlha jako hrom, to je škoda! Ve tři o kontrole není v sítích nic, není však ani mlha. Zvláštní a skvělé! V půl páté v sítích nic, jsou ale báječně suché a čekající. Už brzy to přijde, dobře to vím. Protože jsem ale ztratil týdenní absencí představu o tahu regionem, nenapadlo mne, že taky může být nula. Že už je pozdě.
Sedím pod vrbou na stoličce, ráno je pěkné a kohout kus dál jej vítá. Teď! Teď by před třemi nedělemi sítě tančily! Nyní se ale nad loukou poflakují pouze tři netopýři velkouší, křídla z přástevníka medvědího krvavě obarvují zem po útoku, tak to tu chodí. A přeci se tyč zaklepala, a už tam běžím. Čestný úspěch bude! A opravdu, byl toho rána jediný.
Tah bude doznívat a možná velmi svižně. Z tmavých slavíků se neobjevil žádný, ti by ještě letět mohli. Kroužkuji devatenáct ptáků, je to málo. Úplně z noci zmizeli velcí rákosníci, jejich tah zřejmě skončil. A kolik se jich chytalo! Zato ťuhýci – ti ještě jsou. Rehek zahradní – mladý, cvrčilky zelené, pěnice hnědokřídlá a dvě černohlavé, drobní rákosníci. Tedy – zpěvní už chybí. Ano, spektrum ptáků z nocí se bude měnit – a co ještě víc – slábnout. Tak jsem v mezičase vyžnul sousední jezírko od rákosí vodním podsekávacím srpem, ukovaným z katrové pily, načesal slív, poděkoval a jel.
