Hodí se deštivé dny nejen jezírku na zahradě, hodí se k dohnání spánkového deficitu a odhodlání jít v chytání dál. Dnešní ještě ne, ale následující noc jistí Slavičí háj. Dlouho jsem tam nebyl, fůra ovoce bude ve finále, chytací ulici se stýská. Jsem na to zvědav, tah už bude běžet. Ne, nepoznáme u slavíků pod hvězdami zatím, kdy převládají oblastní ptáci, kdy i oni odrazí pryč a jde o odlet, a kteří mezi nimi přimíchaní, jsou již průtažní. Prostě to z nich nedostanu. Tukové zásoby u mladých cestovatelů nejsou měřítkem pobytu na cestě, staří se ještě neobjevují – a i kdyby – ani tam nic nepoznám. Ti jsou poctivě s „palivem v nádrži“ připraveni po absolvovaném přepeření všichni. Kdo to napoví, jsou slavíci tmaví. Ti, až se objeví, rozhodně už letí. Mezitím mizí z krajiny mnozí rákosníci, už před týdnem chytání v háji nabízelo dospělé zpěvné i obecné s tukem vysoko v těle, tací jistě putují. Letí rákosníci velcí, ti tradičně v tomto čase, zmizely staré kukačky. Ne ze zdi, po návštěvě zloděje, ale z „hnízdišť“. Z míst svých velkých podvodů, životně důležitých. Pěstouni už se jim o potomky postarají, zatímco ony dosáhnou v klidu zimovišť. Tady vám jednu takovou na obrázku ukážu, svěřena k vychování obecným rákosníkům na rybníku u Býčiny. Vletěla do slavičí sítě, když jsem její žadonivý hlas slyšel s předstihem, jak se křovím blíží.
Až se déšť usadí, s obnovenými zdroji proudu vyrazím k večeru nalíčit zařízení. A zažívat masivní vyučování. Ležet pohodlně v autě plném prosklení kolem dokola, dívat se do všech směrů a hlavu zaměstnávat tématem neskutečně krásným – slavičí ornitologií!
