Do Slavičího háje přijíždím včas. Podle předpovědi mají být přepršky, ale kdybych na ně pokaždé dal, moc bych nevybádal. V jednu hodinu nového dne se vítr stahuje k nule, obloha svítí od samého večera, je teplo. Je hodně teplo a můry to žijí. Lišaj paví oko! No, tak toho jsem tady ještě nezapsal, ale bude to našimi vrbami. Jsou živnou rostlinou housenkám. Za nimi pochopitelně netopýři a ještě jednou pro připomenutí – noc je vskutku letní. Noční odchyty tady vedené od sedmého července mají vzestupný vývoj, tato noc by mohla být štědrá i proto, jak se blíží k polovině prázdnin.
Noční kontroly jsou čisté, ale ještě za tmy visí v síti první slavík. Deset minut popošlo k ránu a obě sítě mají co dělat. Přišlo mi v noci, že přehrávky šly vzduchem daleko snadněji a ještě o něco výrazněji, mohl to být jen pocit. Jsem zpocený a ulítaný, všude to kvoká slavičí řečí z pytlíků, nikdy jsem to takto nezažil. V půl osmé mám dokroužkováno, náš park je nacpaný slavíky, co čerstvě mají kroužky, síla!
Je až k neuvěření, jak mladé jedince umělý zpěv rozparádí. Do křovité vrby, kam mnozí odlétají si urovnat peří před překvapivým pokračováním života po osobním selhání – jakmile nový míří, už na něj některý s osazenstva startuje. I s jedním kontrolovaným se číslo zastavilo na 33.
Co se muselo udát v druhé půli noci a nad ránem v prostoru ptačího parku, to bych chtěl na vlastní oči vidět. Soukromý projekt – malý výměrou, ale veliký odhodláním – jak k lidem říkávám, zase k sobě tímto kouskem přitáhne pozornost. Dobře mu tak!
