To se neomrzí. Člověk se musí večer přičinit o přípravách punktu, po půlnoci vstát a začít hrát nad sítěmi, kontrolu mezitím – a před čtvrtou, když hvězdy blednou, připravit se na možný nápor.
Sedím na lavičce, je fakt hodně teplo, bez rosy, ale po takovém prskavém kropení shora. Co se může dít? Za sebou mám zážitek z noci, z kontroly ve tři. V louce na můstku přes svodnici kontroluji prázdnou síť, když od zdroje (nejspíš seděl na betonové hlavě mostku) vyletěl slavík kousíček přede mnou. Čelovkou mimoděk nasvícená síť byla strašnou chybou, on se jí vyhnul a zmizel do tmy. Je téměř jasné, přijde ráno. Nemívám možnosti, vidět volně slavíky v noci. Pták je to v letu velmi specifický, naučil jsem se to číst v horách pod světlem. A působí rozměrně.
Sedím dál na lavičce, je pod slívou suchá, a pozoruji noc. Pak začínám chodit od sestavy k sestavě a ve čtyři deset vytahuji prvního. Radost mám, že není početně kontrol mezidenních, ptáci se musí nad oblastí ohromně točit.
Ráno mám v pytlících celý noční háj i jediný retrap (z včerejška).
Od Humprechtu táhnou už zase horkovzdušné balóny, oreklamované. Posádka si mne prohlíží, jak na stoličce za autem kroužkuji. Už se chytla i vlaštovka, jdou rákosníci, budu balit. Musím do práce.
