Už jsem to psal nejspíš. Jde o takový fenomén, že to ani teď nebude naposledy. Ještě čekám na budníčky, každým dnem musí začít při poskakování ve větvích pohvizdovat. Pak to bude i oficiálně potvrzeno ptactvem: Je tah!
První slavíci se zvedají – co zvedají? Zvedli. Nikdo stále ještě neví, o co jim jde. Na to musíme teprve přijít. Je to odlet mladých, nebo jen potulka okolím? Kroužkovat, kroužkovat, spoléhat na kliku a kroužkovat dál. A čas bude utíkat, na to je třeba se připravit. Jak půjde k prostředku prázdnin, začne se to na obloze míchat. Navíc se slavíky tmavými, příbuznými. V dosavadní nepředstavitelnosti musí jít o něco monstrózního. Vezměte – jenom ten kapitál především severozápadně od nás! Na zlomeček si můžeme sáhnout, budeme-li houževnatí.
Je tou nejvýživnější školou sledovat za sílícího rozednívání či už málem rozednění chování slavíků, přilétajících k důvodu zastavení. Nad loukou letí nizoučko, aby aspoň – kdyby něco – mohli zmizet v bylinách. Bojí se prostoru, mají to v počítačích ukotveno. Síť taková číhající, musí mít poctivě podsečenou spodní kapsu (jak pro golf), aby chycený tahoun nemohl přimotat býlí a snáz vyskočit. A také odrazit se od země. Tahový neklid těchto tmou krytých cestovatelů přivádí do sítí zcela jiné slavíky, než známe z jara a dál… Tito jsou „rozpumpovaní“, vyhecovaní. Neklidní, nevyfotitelní. Ani člověka nepošpiní, nemají po noci takřka čím. Peří i z pytlíku – bylo by snad tedy použitelnější, než jindy jinde. A stejně je nejlépe, je-li to možné, odnést si slavíky k měření v ruce. Peří se nezmění naprosto vůbec a je k nám obrazem poctivé výpovědi.
Je pro mne mladou a sílící závislostí, dotýkat se těchto hrdinů. Na chviličku přejímat energii z cest. Z výšek, zpod tmy právě končící, přecházející v denní zastávku pro obživu. Kterou hraním nasoustředil jsem si do místa pobytu. Připravený o trošičku víc – půjde-li to – urvat pár nevyslovených vět. Od nich.
