Teď je po čase uslyšíme. Naposledy letos, ovšem.
Někde se dozpěvuje, jinde obává o vyskákaná mláďata a doprovází. Někde žaluje, jak smůla umí hrábnout po naději. Tak to jsou slavičí plácky jihovýchodu Mladoboleslavska, oblasti, kterou zvu Od Humprechtu k Jizeře.
Umíte-li odečítat stavy lokalit, chodí se vám po cestách sebejistě. S prsty přiloženými na tepu krajiny uličník čas přeci jen tolik neodbíhá.
Po přestávce ve znamení ticha, se z křovin slavíci připomínají. Že jsou pořád doma a chvíli ještě budou. Unikátní slavičí rok tuzemska vstupuje do poslední části. V ní ptáci znovu utichnou a začnou pracovat na ladění křídel a svalů.
Chytám-li současné dospělce, je zajímavé registrovat utržené rány z bitek o cokoli. O přízeň, o pozemky, o prostřené stoly. Právě ale i o poctivý prales nad hlavou pro klid pelichání. I tato poslední disciplína (pelichání slavíků před odletem do zimovišť) je vzrušující, nenudí. A chytání jedinečnou metodou je velká zábava. Na samém konci, až vytáhnu špendlíkem s barevnou hlavou poslední podebraný trn ze hřbetu ruky, slavíci se zvednou k obloze. Nikdo z nás je neuvidí, skryje vše tma. Zešeření letní horké noci – vyzvání na cestu. Ale ani tam příležitosti k pozdním setkáním nevzdám, pokaždé od půlnoci začnu jim hrát za plotem z sítí. U řek, v blízkosti křovin, i na širých pláních po strništích. Abych vyzkoušel, co všechno u nich platí. Plán je jasný – letos se musí ještě o něco dřív! I uspíšený loňský začátek byl vlastně prohrou, promáchnutím. Bál jsem se toho – a ono to přišlo. Jiný by skákal radostí, já jsem se zhrozil – slavíci se hned na první pokus nachytali! Zůstala v hlavě ta vyčinění, chci se polepšit. Začnu už na prahu II. týdne prázdnin, to by mělo stačit. Bude to pro mne přenáročné, ale posledním časem nezbývá jiného. Psal jsem tu o čase, jaký on je…
