Než se to zlomí dvacátého před půlnocí, než začne světla ubývat! Slunovrat.
Nebude to ani pak žádná tragédie, cesty nás vedou fázemi roku rozličnými. Teď ale všechno hoří správným plamenem – Krátký popis léta a Hradišťan. Pavlica, vnořený do Skácelova textu – požáry ze čtyř stran, akátové háje, doutnající duše vína, krvavé máky v obilí. Ksakru, umět to taky tak!
Tohle jsou ale dny – pověsme se jim na rukáv, a držme se jich, až si bot špičky obrousíme. Držme se i pak. Všichni vyrazte ven! Neprodleně. Vůně se přebíjejí, která uhrane víc. Je čas.
Byli jsme za slavíky. Ne chytat, přilákat před sklo záznamu. Budu je mít na besedy, aby tam posluchači mohli „stanout se mnou“. Slavičí háj, jezero u Veselé, Ostrov u Bakova i hnízdiště u koupaliště. Slavíci jsou mazaní a herci otrávení. Nechtějí zadarmo dát. Lidé nás potkávali, hlavně u Bakova. Bylo to milé. Šly dámy s hochem a pozdravily po jménu. A hned bylo jasno, potkali jsme se před fůrou let v rádiu Jizera při natáčeních. Jak je ten region malý! Pak šla kolem jiná a řekla přesně počet slavíků, kolik jich tam v dubnu zpívalo. A já si do té chvíle myslel, že letos tam nebylo nic. Jsou tiší až přetiší, pokud mláďata nejsou z hnízda v podrostu. Pak hluční, taktičtí, vynalézaví, jak s vámi co nejdříve pryč.
Český slavičí rok, zvolňuje krok. K ptačímu ztišení, co už se nezmění. A po jedné noci pak najednou nebudou. Na mne je vymyslet, jak si těch vteřinek o ně co nejvíc opřít. Ať mi o sobě ještě pár tajností řeknou, než dveře vezmou za kliku zvenčí. Nejdelší dny a nejkratší noci je plánují doprovázet o chvilkách prchajících. A jak o světlo začnou přicházet, ptáci se zvednou. Teď však je podletí – ano, to pravé, jak v básni vykoupal i prastarý učitel o dvě vesnice vedle. Táhne mu na stý rok!
Děkuji i Vám, pane profesore. Nejen za podletí u nás.
