Z ošatky neskutečností

Žádné komentáře u textu s názvem Z ošatky neskutečností

Napíšu o dalším rozměru chytání slavíků pro mne. Podnítil to včerejší odchyt navečer, při cestě domů. To hnízdiště je dvoupárové a prvnímu jsem zkontroloval kroužek nedávno. Druhý mistr chytit nešel vůbec. Vždycky nad chytáním dlouho a poctivě přemýšlím, tady jsem věděl, že slavík bude též známý. Fíglem se to povedlo a kroužek mne nepřekvapil. Pojďme se na to podívat – ale nevědecky, tak nějak příběhově.

Loni tento slavík byl v oblasti rekordmanem, letos se pozdržel.

Víme o těch dvou dost, vlastně podstatné. Zbytek dovymyslím, s podporou zkušeností.

Jsou sobě soky v dubnu a chvíli v máji. Místo je ale rozlehlé do stran, nevadí si příliš. Spíše se přezpívávají – a možná, kdo ví – třeba jsou i trochu rádi, že tu je živěji. Vyvedou mladé když to půjde a přepelichají.  Než prázdniny skončí, oba zpěváci zmizí. Každý jindy, jinam a jinak. No ale – kam tím směřuji? Oni se s těmi kroužky po roce v místě znovu setkají! Přežili, trefili, chtěli domů. To nevelké keřoví při silnici za křížkem a čekárnou, kde v cestě o létu parkují houbaři a oni jim koukají do košíků, kde dva obrovské duby drží pevnou stráž, tam mají přístav. Děkuji uctivě dvěma proužkům hliníku s písmeny a čísly. A nemyslím teď vůbec na vědu, myslím na sebe. Že mohu zážitky takovéto, občas si dopřávat. Beru si je pak do života a stačí v zimě otevřít archív fotografií či knihu kontrolních zástihů a mám to před sebou zas. Věřte, moc hezky se s tím žije. Tiše to svazuje s krajinou, přírodou v ní, i odkrývá vážnost času. V překráse i nesmlouvavosti. Někam jde, odchází – a měří nám všem. Kolikrát jedu z města v zimě kolem a kostra čekajícího plácku kyne: „Buď zdráv – a těš se na jaro“! No, vidíte. Jaro už dávno běží, zase jsme byli spolu a ještě doufám staneme.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.