Pohotovostní výjezd

Žádné komentáře u textu s názvem Pohotovostní výjezd

Do slavičí kanceláře přicházejí hlášení všelijaká po telefonu, internet rozsah navyšuje. Jsou i zdroje, které pravidelnými návštěvami hlídám pro přehled. A právě taková informace se na ornitologickém webu objevila včera a vylákala k výjezdu v rámci regionu. Nepřevázka není tak daleko, i když odpoledne značně pokročilo a musí vše proběhnout svižně. Ohlášen je z místa vojenské střelnice slavík tmavý – dvojhlásek. To je pták, disponující zpěvy i druhu příbuzného, slavíka obecného.

Přijíždím cestou podél dálnice, která je pouze pro těžkou polní techniku a nejspíš ještě pro tanky. Abych objel obří rozbahněné díry, musím vysekat mačetou křoví na boku dráhy, jinde, o kus dál, trefuji kola do vytlačených hřebenů blátivého úseku a snažím se po nich přejet. Jak se smeknu, nikdo mne odtud nevytáhne.  Vždy musím vystoupit a divoký úsek nejprve prohlédnout a zvolit postup. A pak věřit.  Cesta končí v poli, ale jsem u cíle. Podle mapy je záznam nedaleko, v džungli keřů. Hraji všemožné motivy a nikde nic. Opakuji, popocházím, zalézám, vynořuji se, poslouchám – nic. Nic tu není. Zorané pole je těžce jílovité, do toho až zaprší… Čeká mne cesta nazpátek, jsem zkušenější a přibylo odvahy. Míjí mne vysmátý čtyřkolkář, terén mu sedí. Zastavuji ovšem ještě na sjezdu z dálnice u Bezděčína, tedy na nájezdu. Slavík nějaký reaguje, zkouším na něj sklopku, nic. Za hlasem ovšem přeletuje, v povětří tahám síť. Je anglická, velmi schopná a méně viditelná. Ideální do volného prostranství. Usedám na složené válcovité sloupy elektrického vedení, připravené k rozmístění a sleduji vývoj. Slavík sice zpívá, ale přestal přeletovat, to je zlé. Vím, že na konci jarního koncertování ptáci šidí a mění repertoár až na hranu mizérie, ovšem tento pěvec má tvrdý tlukot. Jiný neumí, nebo si jej oblíbil. Kde jej mohl slyšet? Sklopku nesu přes asfaltovou šíři nájezdu na druhou stranu, zdálo se mi, že odtud přišel kontaktní hlas. Vlézt do toho absolutně nejde, sype se sníh z kvítků hlohů. Mačetou jsem vysekal jednosměrný tunel k středu křoví, skopal motyčkou zrcadlo a couvám zpět. Až do betonového žlábku odtokové stružky. Rovnám tělo, když k podmostí přibíhá zatáčkou sportovec právě tím žlábkem. Asi místní zvyk. Namísto krokoměru věnuje většinu pohledů mně, s květy vypadám jak víla. Nepochopí ten úkaz nejspíš ani v cíli.

Slavík vedle naštěstí přeletuje konečně pod dálnici, to je šance, že cestou zpět síť trefí. A taky ano. Mám strach v tom povětří, tak radši běžím, i když kapsy této neviditelné sítě i ve větru fungují spolehlivě. Slavík je mohutný – první dojem, který pobírám. A divný je též, znaky padají místy k slavíku tmavému, půjde o zpětného křížence. Jsem spokojený, balím, vyklepávám poslední květy z hlavy a mizím. Ze silnice dál se valí hukot, nemají to pěvci kolem „pražské desítky“ snadné.  Ani tento odchycený, od nynějška vědou i podchycený, slavík.

Detail křídla.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *