Ten nápad nemohl vzniknout dřív. Lyžařské hůlky bývaly totiž z bambusu a ještě dříve z lísky, což by jen sotva fungovalo. Pak se mi v dílně objevily z nějaké půdy aluminiové. Docela robustní, ale přeci jen už silně motivující. Nebyly tehdy ještě kónické. To už mi o rok později dokázal syn sehnat šest kousků (délková i typová směs) za dvě stovky ze šrotu. Odstranit rukověti i terčíky proti zaboření, přibrousit kovové špičky u páru, který půjde do hlíny, najít vhodné, jež se do sebe zasunou jen mírně – ale přeci tak, aby řádně držely, a pak si revolučního nápadu jenom užívat. Pro lyžaře/běžkaře vymyšleny ultralehké ze slitin, avšak pevné, v balíku skladné, mobilní. Natřeny po původních křiklavých barvách základovkou typu „Bažina“ a gumičkami sbalené k přetáhnutí. A je vymalováno! Investice bez započítané práce kolem dvou set. Že nevypadají profesionálně? Do křoví se nechodíme předvádět. Poslání je jinde. Když vzpomenu na mačetu a zdlouhavé kácení jasanových náletů z podrostu vysokých stromů či od prostupu pod elektrickými dráty, je tento způsob docela jinde. Snad kromě rákosí. Tam byste museli další pár přidat, protože zmizí v bahně jak nic. A jejich lehkost s pružností nejsou zde úplně ku prospěchu, tady se klacky naopak hodí. Jasanové, ponechané v rybničním prostředí, vydrží zhruba pět let. Je u nich výhoda, že zabodnuté a vyčnívající kolem zarůstajících ulic stoprocentně osloví hnízdící ptáky k využívání co pozorovatelny. Už bych dnes jiné tyče nechtěl, než duralové. Kroužkovat jezdíme auty, která jsou skladem, terénní stanicí, pláštěnkou i uzamykatelnou noclehárnou. Pro toho, kdo se vyprofiloval na druh co specialista, stačí obvykle tyček jediný balík. K přehrávači využíváme většinou sólo síť, se kterou prostředím podle odezvy na hlas kočujeme.
Dále potřebujeme mačetu. I tady se osvědčila „domovina“. Všechny ty TOP od výrobců jsou většinou těžké či dlouhé, široké a humpolácké, ruka od nich bolí. Nedokáží zareagovat na potřebu kroužkovatele tnout pár minut větve, pak přejít do rákosí, vyséc i trávník, na cestě odstranit zvrácený kmen. Na vše si vystačíme s upraveným pořízem, prve k odstraňování kůry. Vybrousíme-li jej „lamelákem“ a pak už jen dolaďovaný na brousku, dokáže v terénu divy.
Z kotev pro sítě se skvěle uplatní zelená syntetická šňůra od vojenských sítí. Na hřebík – krovák navinutá. Funguje báječně, jen pozor při kotvení na ledě (odchyty zimujících sýkořic). Síť tam máte vypnutu, už také hrajete – a najednou nápadné zaklepání a svěšení sítě! Hřebík si totiž vytaví velice brzy díru a tahem vystřelí ven. Šňůra je fajn, ale až zbytečně pevná. Přišel jsem o síť při sečení svodnice traktorem údržby. Zachytil pouze kotvu, avšak ta za sebou natáhla téměř celou síť. Normální provázek by se přeždímal a zbylé zůstalo zachráněno. Sítě opravujeme v dírách spíše dnes už jen svazováním ok k sobě nití, která v uzlících drží a nepovoluje se. Je mnoho chytačů, kteří defekty neřeší a dokáží pořídit věci vždy nové. Kdysi se síťové dílce pletly a poté vyvazovaly, díry v nich klasicky vyplétaly náhradním pletivem. Dokud materiál pobytem ve vlhku nezpuchřel, pak už nebylo čeho se chytit. Opravy na sítích nevadí, ptáci je nijak nereflektují.
Poslední vychytávkou, kterou bych rád uvedl, je sklopkařova motyčka. Než jsem takovou z katrové pily vyvinul, zničil jsem o letní vyprahlou zem nejedny podrážky bot. Pro líčení totiž třeba na zemi „zrcadla“, a to ze tří důvodů: sklopku snáz najdete, aktivně na obnaženou zem reagují zájmem ptáci a zařízení spolehlivě sedí. Protože dnes se už pastičky k zemi nešpendlí, mají obvykle dno.
Text není a neměl být „návratem do pravěku“. Foťák k dokumentaci dál doma prostě nevyrobíte. Měl ovšem připomenout nespornou kvalitu a výdrž po domácku tvořených pomůcek, praktických, spolehlivých.
