Když jde v reklamě o dost

Kolikáté to mohlo být setkání s mikrofonem? Nevím. Kopírovat a ukládat jsme přestali na začátku století. Už to nemělo smysl. Zůstaly ale zkušenosti. Zážitky z natáčení, slovy klasika.

Ve studiích se tolik nepřihodí, ale v terénu, to je jiná. Chystá-li se spolupráce s novým člověkem, odkazuji předem právě sem na blog. Nemusíme se poté složitě představovat. Dnes už je technika úplně jinde, než byla v konci století. Stačí drobné záznamové zařízení a mikrofon. Pokud to jde, spolupracuji s médii veřejnoprávními, výjimkou je regionální rádio v Boleslavi. Točení v terénu bývá složitější o možný problém s počasím. To může záměr výrazně poznamenat. Já jsem ovšem podobné za celou dobu nezažil. Měl jsem vždy veliké štěstí. Některá setkání byla prestižní. Vzpomínám tak na pořad Host do domu (ČRo II Praha). Na stejné stanici Noční Mikrofórum, na pobočce v Karlíně Tandem Jana Rosáka. Na Jizeře v MB pořad primátora, kam si mne pozval co hosta. To bylo v čase největších objevů v specializaci. Někdy jsem nachystal k zpovídajícímu otázky, aby to bylo k věci a originální. Vždy tak po domluvě.

Točili jsme kdysi v muzeu a zvukař ve snaze připojit techniku do sítě, zrušil osvětlení celého sektoru. Neskutečné. To se pak příliš nesoustředíte. Ale bylo to nakonec veselé. Jindy, když z redakce novin poslali na reportáž o mokřadním životě slečnu v páskových botách, nevěřila, že máme sejít ze silnice k vodě. Jindy jsme škodovkou zapadli v louce u Jizery a následovat měla návazně reportáž od Červenského rybníku. Vyfabuloval jsem hladinu, nasycenou bousovským ptactvem z louky do přímého vstupu. Vždycky se bojíte o počasí, stejně jako o herce ve vedlejších rolích. Slavíci bývali občas nepřející. Když Štěpán Rak zařídil při vzniku Slavičího háje Koncert pro slavíky v sokolovně i se skladbou přímo pro ně, chtěl jsem, co průvodce večerem, lidem čerstvě říct, že do oblasti právě přiletěli. Ten rok si ryšavci dávali na čas a nebyl nikde jediný. Šlo by jistě zalhat, nikdy bych podobné ale neudělal. Ještě v poledne před večerní akcí jsem zoufalý táhl Boleslaví a řekl si, že u dálnice na sjezdu štěstí ještě pokusím. Mezi kempovníky lemu společnosti. První svodidlová ohrádka protierozní a protihlukové zeleně, plná poléhavého barvínku, byla prázdná. Druhá s pnoucí růží vysoko na stříbrňáku taky. Třetí při libereckém nájezdu jakbysmet a čtvrtá za trafačkou – podržte se – slavík tam byl! Tak jsem ho zrovna chytil a okroužkoval. To se to pádilo k Bousovu moderovat. Oblek mi prvně snad v životě nebyl těsný. Jindy jsem u rádia neměl kde zastavit. Kroužil kolem, vyhlížel pohyb u dveří automobilu a čas běžel. Též se do éteru mělo vysílat naživo. V poslední chvíli jsem zaparkoval v sektoru popelnic a byla to pro mne ve studiu krutá hodinka.

Jiný je Slavičí háj. Sraz tam míváme s předstihem, já vše okouknu a nachystám. Dnes jsme tam ovšem přejížděli z kovárny a o slavičí zpěv naživo nešlo. Žádný tam ještě není. Vypomohli jsme si přehrávačem a úkrok přiznali.

Stál jsem kdysi před kamerou na hraně splavu Červenského rybníka. „Na první dobrou, pane Kverku!“ – špitl dramaturg v roli kameramana. Stalo se jasně to, že jsem se rozkoktal, zapomněl přichystané a zrudlý ho zastavil. No a pak ještě třikrát. Jen díky tomu ovšem na chvíli nezapomenu. Vidím se třesoucí i teď, kdy o nic nejde. Děkuji za všechno, krajino zdejší!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *