Čistí si kožené boty, přestane: „ Jé, nemohl byste mi tohle říct znovu?“ Nechává boty botami a zapíná mikrofon. Moc o podobné důkazy stojím, potřebuji je do dalších rolí. Že skryté doutnání příčinou vzplane a hoří. Že moje mumlání k záhonku stranou najednou zazvoní na správný zvonek a dozvoní se.
Vím moc dobře – a i to paní redaktorka připomněla, stříhá se v materiálu značně a vybírá. „Tady to bude hodně bolet“, říká. Už měla sbaleno, však nebyl bych to já, bez bonusu. A jen jsem si říkal – co to s ní udělá, zaujme ještě nad výměr? Znám slavičí park jako své boty a nálad bych z něj vypravil náklaďák.
Stáli jsme vedle travin. Proschlých, vyšisovaných, pustých – přeubohých na první i druhý pohled. Spustil jsem monolog a po třetí větě mne zastavila. Když jsem vypověděl, jakou nadějí pro všechno živé je vlnící se step. Nikdo a nikde, že o podobnou nestojí, my, že jsme šťastni. Umíme v ní číst, rozumět. Vím, ten záznam se třeba taky nikam nedostane, ale dobře, že byl.
Odjíždíme a před bývalou záložnou zastavujeme: „Zkuste mi tu větu říct ještě jednou, to bude skvělý titulek“. Bere tužku, zápisník: „Pořád toho o nich moc nevím!“, opakuji, a ona dopisuje: „Říká největší znalec slavíků“.
Mám rád lidi od řemesla, když jej ovládají. Tedy i v natáčení. Zůstane potom báječný otisk, po chvílích vynaložených. A ještě jeden efekt opisované nabízí. Ověřuji si, jak je řemeslnost všude stejná. Sám mám v kovárně na dymníku nastříhané kartónky z bonboniér (obyčejný papír by horkem zčernal) a tužku se zaraženým podkovákem. Hlavičkou drží na magnetu. Je tam proto, když člověka potká nápad či prima obrat, třeba jej svižně ukotvit. Život mají v hlavě ta „políbení múzou“ totiž jepičí.
