Stále se o tom přesvědčuji. Přišel jsem na to u pelichajících slavíků a odpověď to je samozřejmě i na mnohé záhady jiné. Proč třeba bývá v první kontrole po rozednění ptáků nachytáno nejvíc? Potřebují se přemístit za potravním zdrojem, a pokud se nebavíme o pochůzce čápů loukou kdykoli během dne, pěvci k poledni pohybu neholdují (krom hnízdění, samozřejmě). A pokud tedy nepřeletují, nemohou se ani nachytat. U slavíků je to tak, že dokáží operovat na nepatrném prostoru, až člověk žasne. Má to opodstatnění. Především ptáci nestojí o zbytečnou ztrátu energie a rovněž – prostředí jsou úživná téměř „na fleku“. Nechtějí ani riskovat prozrazení, bývají tedy strnulejší. A tak tomu bude i v zimovištích. Žádné výlety za poznáváním se tam nekonají.
Že tomu bude podobně u zimujících červenek, na to jsem přišel na zahradě. I při takovémto „domácím“ kroužkování se totiž dají pořídit výsledky. Když už se se vám do hlavy vkrádají myšlenky, že ptáka chytila kočka nebo krahujec, v lepším případě – že červenka ještě odletěla dál, poskakuje chycená v síti! Okroužkována byla 23. října, kontrolovaná 25. listopadu.
Kněžmost, zahrada u kovárny (přilehlé živé ploty a náš kompost).
A nejinak tomu bylo před lety s tou, jež pro nás dokonce odhalila původ. Přicestovala ze středního Finska, kde ji pak po letech našli zabitou v hnízdní době. Stejnou domovenku může mít i současná tichá společnice. Teprve když se člověk vnoří do pološera husté vistárie, vidí po chvilce v spleti poskočení. Patří mazané července. I pro zmíněné chování se daří podobným přežívat. Jistě. Pokud uhodí mráz a hlad je neúprosný, třeba zaletovat na krmítko. Takových dnů ovšem v posledním čase už mnoho nebývá. Proto u nás červenek zimuje čím dál víc. Jsme zvyklí v terénu vše proběhnout, posčítat, zapsat, ale takový kroužkovatel, překypující volným časem během chytání, ten si může dovolit splynout kdekoli v zákoutí. Uvidí pak nemálo těch, co jej viděli daleko dřív a jenom dočasně znehybněli. Našel jsem v tom i odpověď na dřívější a v závěrech nedokončený příběh tmavého „půlnočního slavíka“ od Turnova. Také jsem se ho chytáním dočkal až v hloubi odpoledne, a to jsem v nevelkém izolovaném prostředí pobýval od rána. Napůl fascinován a napůl zděšen, jak je „nemožný“ výsledek možný. Ne, odnikud tehdy přes pole nepřiletěl, nýbrž pod některým z těch pralesovitých klobouků v klidu posedával.
Některé rozpracované případy lze s odstupem času a s novými znalostmi takto uzavírat. Zmíněný k nim patří – a jiný tmavý, pelichající u samoty Matice, v určitých ohledech rovněž.
Nemám příliš obavu, že nebudu mít později nad čím bádat v hlubokých archivech slavičího kabinetu.
