O tichých oddechnutích

Žádné komentáře u textu s názvem O tichých oddechnutích

Dlužím čtení romantičtějším čtenářům, a protože se zvolna blíží největší svátek zbytku starého roku, v němž se natahování noci konečně zastaví a už neprodlouží, tisknu jej sem.

Neslyším je – a není to tím, že příliš neslyším. Neslyšel by jiný, kdyby při mně stál. Vím ale, že existují a vcházejí s naší nadějí. Ornitologickou. Ptačí oddechnutí.

Bylo to na jaře a kolik už jsem podobných sklopek nalíčil! Rovnám lístky pod kolíčkem, zkouším jeho citlivost, vycouvávám zaječím tunýlkem z trní a časem použité kvítky seskakují na zem. Vím, že ho chytím – a taky vím, že ho co nejdřív pustím. Nevím zatím, jak vypadá, ale zajímá mne to. Přichází chvilička, kterou mám k přemýšlení. Kdy často nedýchám, nebo si tak alespoň myslím. Z toho keře vůbec neodletěl – jasně, je jeho! Jenom se posunul víc do jeho středu, mazaně. Vím dobře, že mne sleduje, tu zvláštní událost v jeho bytě. Pospíchal od Afriky, aby mu místo říkalo „pane“. Je nesnášenlivý, jak oni bývají, a toho jdu využít. Sklopka se chová, jako by jí o nic nešlo, já ji však znám. Už chvíli je napnutě v práci. Ani k ní nekoukám, chvíle jsou krásné. Podívám se, až řeknu – teď! Když se chytá na jednu pastičku, je to velký koncert. Rutinně profesionální. Toť jízda posledních let s novou technikou.

Je čas prvně nakouknout. Minut pár uteklo, křoví není rozlehlé, mohlo by to vyjít. Skláním se nosem blíž k bobkům udržované stezičky, poklekám a vsouvám se pod klenbu. Už síťku vidím, je vzpříčená, třepající se. Může v ní být cokoli, i v tom je to hezké. Věřím ale na slavíka, i když mám v penálu kroužky všelijaké. Zůstanou ale tam, vysoké nohy a rezavé záblesky – takhle to znám! Jeden slavík mi kdysi utekl školáckou chybou. Docela nedávno, kdy jsem si myslel, že už všechno znám. Je mi to ale jedno, nechtěl jsem po něm prsty chňapnout a držet jej za dvě tři pírka, než si je vytrhne. Odletěl. Vidím to jako dnes, vedle nějaké opravny aut. Byl toho dne posledním.

Dnes jsem opatrnější a slavík má smůlu. Prohlédnu mu nohy – co kdyby? Pak tedy kroužkuji, měřím a určuji. Prohlížím celého, fotím a ruku otevírám. Teď napočítejte vážení příchozí do pěti a vystoupejte očima k nadpisu. Myslím si, že to tam je. Ti ptáci to tak mají. I proto si příště dávají pozor. Nedá se nic dělat, je to prostě tak. A zbytek už je na mně. Radost z toho nemají. To já jsem tím ilustrátorem vteřin, já nechci dovolit, aby to byla jen věda, vždyť vůbec žádným vědcem nakonec nejsem! Nic takového jsem nestudoval, tituly nemám. Mám ale vyznamenání, od čtenářů, jako jste vy. Řád srdce. Z Divadla U Hasičů.

Je přesně za to, co jsem tu před chvilkou vypověděl..

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *