Už jsme zde dlouho neměli slavičí místa…
Po cestě z práce jsem zajel vyfotit jedno z kuriózních hnízdišť u Dolních Stakor. Na obrázku má podobu zapadajícího slunce.
Je jedním z nejmenších, až si člověk říká – jak to, že tu slavíci zvládnou vyvádět mladé? Je to hlavně tím, že slavík pro sběr potravy využívá i přilehlé okraje polí a cesty.
Zajíždím sem už mnoho let a vždycky se těším. Asi je jasné, že tady se chytá báječně. Bylo by zajímavé spočítat ptačí obyvatele hájku. Možná byste se divili. Přesto je třeba jasně říct, že slavík zde hraje prim. V mém archivu odtud existuje hned několik cenných zpětných odchytů, a také hnízdo by se tu našlo docela snadno. Lesík oválného půdorysu má totiž dobře v čtvrtině houštinu pámelníku, který může hledač klidně vynechat. V takových podmínkách slavíci nehnízdí.
Je v místě hezky i teď, i když tam z opeřenců zastihnete už jen věrného brhlíka. Postojíme-li pod některým z dubů, přilétnou sojky na žaludy. I skupiny pěnkav, táhnoucích krajinou, často rády přibrzdí v poklidných větvích. Při zemi je příhodně rozvinuté bylinné patro – prostě, učebnicová slavičí lokalita polabského typu. A víte co? Vezmu vás ještě na jinou, abych nebyl textem příliš krátký.
Jen co by kamenem dohodil a zbytek poponesl, rozprostírá se směrem severním stranou od Bídníku lesík podobný. O poznání větší, ale jen proto, že je protáhlý.
Tady slavíky neregistruji tak dlouho, spíše několik let. Ono se taky nehnízdí pravidelně. Po obou stranách listnáče obchází vozová cesta, nedaleko k místu pálení čarodějnic. Když se lidé od ohně rozejdou a dým se schová do popela, slyšet je v kraji slavíky oba. Kolem dokola samá pole, a tak se noty vznášejí nad krajinou v nadšené svobodě. Nedaleko se pozvedá k obloze jediný pořádný kopec zájmové oblasti – vrch Baba u Kosmonos. Cvaknul jsem tím směrem objektivem, abyste si kraj dovedli představit.
Třistatřiašedesát metrů nad mořem tady pro mapu naměřili. Na úpatích, téměř kolem dokola, najdete všude slavičí plácky. Bývá odtud za dobrých podmínek vidět k hraničním horám, od nichž v konci léta i na podzim přilétají tažní ptáci. I slavíci.
Mám rád po mnoho let, zastavit se po sezóně v některém z koutů nedávných zážitků. A dobře mi, přijít sám. Ztišit se za posledním krokem, dívat se pomalu kolem a přemýšlet. Proč stojím právě tady a ne třeba v hasičském mundůru někde na schůzi. S jinými za lajnou při zábradlí, proč nehodnotím slabší držení míče. S propiskou v ruce nad tiketem, proč nepočítám křížky. Proč jsem nezůstal u rybářů? Proč na slavíky myslím každou chvíli – i tady pod stromem, přestože tu nejsou. Šťasten každý, kdo sobě pro život obveselení vybral a drží ho to. Já patřím k výhni a do přírody. Voní mi začínající oheň pod dymníkem, baví mne útočit na železo. Těší mne prastaré zábradlí – omlazené, věšet na původní místo dávného domu nerovných zdí. A láká mne den co den potkávat rodnou krajinu při proměnách.
