Čekání na budníčka

Je nás tady víc. Byli jsme domluveni na ukázce kroužkování. Začalo to vlastně už za tmy, kdy jsem přijel do místa plánovaného odchytu a vypnul dvě sítě. Pověsil přehrávač s podivnou písničkou a přes široký splav Červenského rybníku se zadíval k Sibiři. Vyjde nám odchyt jednoho z tamních drobných druhů, které jsou v tuto dobu u nás vzácně k zastižení?

Zatím jsem sám, je nádherně teplo a vzpomínky si mne bez otálení odvádějí kus stranou. Ano, tady jsem zavřel první svůj kroužek. Ta noha byla slavičí a vidím to ještě dnes tady ve svahu za silnicí. Už bych se vycukl, že musím na kontrolu, čelo mám od lampy otlačené. Tichý hlas z míst, kde kostrou svítí bříza, říká – nechoď nikam Pavle, sítě jsou stejně prázdné… Vyhověl jsem té stařeně bez vlasů a zůstal ještě chvíli. Pak se ale pod rybník vrátili z lovu netopýři a už jsem musel. Byl to drobnější netopýr vodní, co na mne prskal během vymotávání. Jinak se nechytlo nic, bříza se nemýlila. Druhá kontrola, už bez čelovky, taky nula. A třetí. Kdy už rybník vypadal jako obrovská řeka východního Polska, v kraji černých slavíků?

Nechytilo se ani teď nic. Pak už nás vyčkává víc a je najednou po ostudě. První, pak po něm druhý – a společně třetí budníček v síti. Jsou zvláštní ti cestovatelé kdoví odkud. „Collybita“? Tak, určitě. Ale trochu jiní jsou.

Začaly létat pěnkavy opravdu početně i tady nad nížinou. Hřivnáči, doupňáci, špačci od nocoviště. Holubi usedali do dvou dubů nad silnicí a jak na starých plátnech v oleji, mezi rozvěšené žaludy. Chytili se kosové, před rozedněním táhli výrazně. Mladí a staré samičky. Pak síť zabrzdila moc pěknou sýkorku – sýkoru lužní. Přesvědčit se nakonec nechala i červenka, která v bezinčí odpočívala od rána, a pak se chytla letitá pěnkava. Jediná ze stovek na obloze. Abyste mohli uvidět fotografii, k tomu to postačí.

Svoji parádu před jarem zakrývá samečkům kalný přeliv.

Budníčků bylo nakonec pět, jen ten vyhlížený přes rybník nepřiletěl.

Druhá síť čekala na ledňáčka. Dřív nebyl problém chytit jich v místě hned několik. Nepřiletěl žádný a ani nemohl. Přestože pod sítí kaluž vody ve staré tůni byla, šel jsem pak procházkou k soutoku, abych uviděl Klenici slitou, posílenou. Nenašel jsem ale nic! Koryto rozpraskané, zarostlé vysokým býlím. Opírám vyděšenou hlavu o torzo topolu při soutoku a nohy se mi docela rozklepaly. Tak je to přeci pravda, všechno strašení v televizi. Jsem zoufalý, co tady bývalo ryb! Jdu zpátky a dívám se v korytě, kde se ztratil ten proužek vody, a kde se vlastně bere… Ne přes korunu splavu, tam hladina nedosahuje ani po nočním dešti. Šňůrka protéká kamenným valem. Když ani taková zásobárna, jakou je Plakánek v zárubni skalních měst Českého ráje neumí už dostat sem vodu, jsme namydlení na pořádně šikmé ploše. Co budeme dělat?! Klenice jde první, co zkouší si naostro klinickou smrt.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *