Je nás tady víc. Byli jsme domluveni na ukázce kroužkování. Začalo to vlastně už za tmy, kdy jsem přijel do místa plánovaného odchytu a vypnul dvě sítě. Pověsil přehrávač s podivnou písničkou a přes široký splav Červenského rybníku se zadíval k Sibiři. Vyjde nám odchyt jednoho z tamních drobných druhů, které jsou v tuto dobu u nás vzácně k zastižení?
Zatím jsem sám, je nádherně teplo a vzpomínky si mne bez otálení odvádějí kus stranou. Ano, tady jsem zavřel první svůj kroužek. Ta noha byla slavičí a vidím to ještě dnes tady ve svahu za silnicí. Už bych se vycukl, že musím na kontrolu, čelo mám od lampy otlačené. Tichý hlas z míst, kde kostrou svítí bříza, říká – nechoď nikam Pavle, sítě jsou stejně prázdné… Vyhověl jsem té stařeně bez vlasů a zůstal ještě chvíli. Pak se ale pod rybník vrátili z lovu netopýři a už jsem musel. Byl to drobnější netopýr vodní, co na mne prskal během vymotávání. Jinak se nechytlo nic, bříza se nemýlila. Druhá kontrola, už bez čelovky, taky nula. A třetí. Kdy už rybník vypadal jako obrovská řeka východního Polska, v kraji černých slavíků?
Nechytilo se ani teď nic. Pak už nás vyčkává víc a je najednou po ostudě. První, pak po něm druhý – a společně třetí budníček v síti. Jsou zvláštní ti cestovatelé kdoví odkud. „Collybita“? Tak, určitě. Ale trochu jiní jsou.
Začaly létat pěnkavy opravdu početně i tady nad nížinou. Hřivnáči, doupňáci, špačci od nocoviště. Holubi usedali do dvou dubů nad silnicí a jak na starých plátnech v oleji, mezi rozvěšené žaludy. Chytili se kosové, před rozedněním táhli výrazně. Mladí a staré samičky. Pak síť zabrzdila moc pěknou sýkorku – sýkoru lužní. Přesvědčit se nakonec nechala i červenka, která v bezinčí odpočívala od rána, a pak se chytla letitá pěnkava. Jediná ze stovek na obloze. Abyste mohli uvidět fotografii, k tomu to postačí.
Budníčků bylo nakonec pět, jen ten vyhlížený přes rybník nepřiletěl.
Druhá síť čekala na ledňáčka. Dřív nebyl problém chytit jich v místě hned několik. Nepřiletěl žádný a ani nemohl. Přestože pod sítí kaluž vody ve staré tůni byla, šel jsem pak procházkou k soutoku, abych uviděl Klenici slitou, posílenou. Nenašel jsem ale nic! Koryto rozpraskané, zarostlé vysokým býlím. Opírám vyděšenou hlavu o torzo topolu při soutoku a nohy se mi docela rozklepaly. Tak je to přeci pravda, všechno strašení v televizi. Jsem zoufalý, co tady bývalo ryb! Jdu zpátky a dívám se v korytě, kde se ztratil ten proužek vody, a kde se vlastně bere… Ne přes korunu splavu, tam hladina nedosahuje ani po nočním dešti. Šňůrka protéká kamenným valem. Když ani taková zásobárna, jakou je Plakánek v zárubni skalních měst Českého ráje neumí už dostat sem vodu, jsme namydlení na pořádně šikmé ploše. Co budeme dělat?! Klenice jde první, co zkouší si naostro klinickou smrt.
