Když nemůžu jinam

Zahradu jsem vybudoval tak, aby se mi v ní líbilo. Bývala dřív taková (hlavně alpinum), že se před ní lidé zastavovali, dnes je sešlá. To ale nevadí, přes slavíky jsem začal vliv času na prostředí vnímat jinak. Obdivně. A takový jednou bude i Slavičí háj.

Zahradu u domu mám jako náhradu, když nemůžu ven. Žije to v ní, a takový jeden den sledovat celý, to je zážitek. Jen třeba ruměnice, jak se chystají na zimu… Netopýři nejmenší od nás neodešli, i když se jim za bedněním bydlení zmenšilo otrlým loubincem. Zůstali a ještě teď loví. Zelení pavouci bez sítí neuvěřitelným způsobem přepadají na motýlím keři návštěvníky. A motýlí keř? Šel jsem mu ostříhat odkvetlé klasy a strávil tam tři hodiny. Tolik práce. Na štaflích, v koruně stále ještě plné vůní, a proto i motýlích křídel. Nevšední jsou dlouhozobky svízelové – a že jich tu je! Táhnou k jihu.

Přes modřín, borovici a smrčisko táhnou králíčci, měl bych je začít chytat. Přemýšlím, když už kovu v dílně. Výheň hoří zeširoka, protože dílem je sloupek k zábradlí z časů, kdy vznikalo staré město boleslavské. Tak si ta století dopočítejte. Jeden rohový s nejsložitějším probíjením chyběl. Musel jsem se provedením přiblížit tomu nestandartnímu železu, rozestavěnému při schodišti. Je vedro, ale baví mne to. Najednou se podívám drobnými okénky na deštníkovou lípu nad jezírkem. Zvědavě, jak jiní ptáci nesvedou žádní, pozoruje oheň červenka. Až fascinovaně. Sedí takovou dobu a rány od kladiva jí neruší.

Plotice pod hladinou jsou kulaťoučké, v jezírku se jim daří. Jsou drobounké, většinou velikostí tak pro ledňáčka. Hladina se ochlazuje a život v ní na to uslyšet musí. Rostliny chřadnou, hmyz se zazimovává. Doutníky tvarují těla, nechávám jich vždy jenom několik. Stará dřevěná stavba pod hladinou působí strašidelně. Archeologický výzkum jsme zastavili v poslední fázi, počkám, až z malých dětí budou uplatnitelné posily. Pak sbírkový materiál uzavřeme a v domě vystavíme.

Probil jsem poslední otvor v tyči, nechám vychladnout a zítra přijde v místě opasovat. Jestli vše sedí. Slavíci mi pracovní diář letos posunuli, do konce roku mám ještě dva dluhy. Pokud to snad vážení čtete – vy, kterých se to týká, vězte: „Všechno bude!“.

Nad domem od Hrádku letí krkavci. Jsou hluční i sebevědomí. Na skalce se ještě mihla poslední ještěrka, tedy předposlední. Vykovaná na kameni zůstane přes zimu. Děti se na ni chodí dívat. Obě jabloně mlýnské zahrady mají jablka, jako vždycky. Každá z nich je ale jiná, zásadně. I v opadu listí. Letos jsem tam chytil konečně slavíka, ale nehnízdil. Jen se zastavil. Byl dvouletý. Pokud přežije, třeba se objeví už ve vážném zájmu.

Kdyby ten Kněžmost už roky tak šíleně nezapáchal, bylo by tu docela hezky. I když je krajina pod velkou zátěží. Když se to však povede, a průvan netáhne od náměstí, rozvoní se motýlí keře. Jak zrovna před chvílí.
Ještě pár obrázků…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *