Chodím jim zavírat okenice

Jsou pryč, a každý rok je to stejné. Vyletěli ze svých okrsků, které ještě nedávno tak tvrdošíjně obhajovali. I proto je umíme monitorovat, že se ozvou. Slavíci ano, většina jiných pěvců mimo hnízdění ne.

Bylo o sobotě před polednem a já jsem měl roli řidiče. Mezitím volno na hodinku, dvě. Svítilo slunce a babí září běželo poctivě. Obloukem od města se vracím do prostoru sjezdu z „Desítky“. Vybírám parkování po straně, aby auto příliš nedráždilo a těším se, jak se za mnou ohrádka kruhového svodidla zavře. V jedné, napříč protilehlé, slavíci hnízdí desítky let, tato je daleko mladší a nikdy jsem v ní nebyl. A sotva jsem postoupil hloub, už jsem si pořádně vyčinil. Slavíci tu samozřejmě museli být už letos, to je nad slunce jasné! Taková zahrádka. Kolem v kuse sice hučí provoz, nahoře i dole, ale na to si člověk zvykne, jako si zvykla zvířata, co mne odevšad pozorují. Ne, nerozběhnou se, to dávno ví. Jak jsem to mohl poslední roky míjet, podceňovat? Suťová terasa je ještě prohřátá a ještěrky na to slyší. Jsou drobné, mladé, narodily se tu. Středem míří svodnice, vydlážděná, teď bez vody, ale myslím si, že zjara funguje. Do ní se rozlomila vrba, navazující na lán ostružníku. Pelichaniště jako z učebnice! Ani ostružiny nedobrali, jak křídla zas byla nesmlouvavá. Muselo se už letět. Zůstanu celou hodinu, nikdo mne nevidí, je tu báječně a kolem to žije. Slavičí hnízdo nehledám, několik tipů bych na dálku měl, ale nechci tu štrachat. Kolem pražské dálnice se hnízdí mnohde, ale tady u Hradiště to končí. Ještě o jeden můstek snad dál u Přestavlk, občas blíž Žabakoru, ale pak už je opravdu prázdno. Mám fantastické území, slavíci tady rozšířením končí. Ta volná hranice je něco tak neskutečného, že jednou jich v místě je pět a za rok sotva jeden. Dvouletí hledači a kolonizátoři! Jako u polské Warty. Tam ale „megarhynch“ končí definitivně. Dál už to patří k severu jen „černým“ slavíkům…

Pohybuji se v území Alfréda Hořice, toto by ale nerozdýchal. Zažít slavíky natolik bizarně. Pro něj platily ještě ony bájné prastaré zahrady a potichlé hřbitovy. My už hledáme slavíky jinak. Ale pozor, chcete jednu z těch pradávných krásek uvidět? Tady ji máte, v plné kondici. Plodí každý rok a poctivá kyselost zlatavé dužiny je mi potěšením. Jen ale jazykem lehounce na dotek, jíst se to nedá.

Z klenotnice obyčejnosti.

A přidám obrázek chytače, příští rok vedle něho natáhnu už i já.

Slunce mi záběry nepřeje, pro dokumentaci ale postačují. Abyste viděli, jak se tu hnízdí, i další fotka výpověď má. Je ale odnaproti.

Na závěr ukážu výseč z toho ráje (slavičího) před rájem (Českým).

Co tomu říkáte? Mám skončit smutně a zakřičet, že – tohle je prohra nás všech! Místo, kde stlačená příroda naráží na město? Ne, uzavřu v naději… Odtud, právě odtud se jednou – a já se dožiji – rozběhnou a rozletí uchránění do dávných domovů po krajině!

Byl jsem jim pozavírat okenice. Aby je povětří, jež podzim má v portfoliu, o bydlení snad nepřipravilo. A až nahoře na mostě po soli rozbředne a odplave kanálkem tady dole poslední sníh, přijdu to pro ně pootvírat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *