Přestože dole na Moravě byl ještě před dvěma dny zastižen a okroužkován slavík tmavý, je po sezóně. Běží další září a vždycky to tak je. Nezbyde zase, než občas zastavit na některém ze slavičích míst a v tichosti v něm chviličku podržet palce. Aby se vrátili, abychom se po zimě sešli. Tolik už víme a je to pořád málo! Jak se chovají za odletu, kde prvně po jistotě zakotví. Kolika uhnou ranám osudu. Jak potom v Africe? A uslyší z domova zavolání? Jak budou rychlí v předjaří, budou mít vrátit se kam? Budu vyčkávat.
Jsme na tom bídně. Spoustu věcí neznáme. Jsou to v čase setkání velice zvláštní pocity. Nezažil jsem je nikdy předtím, znají je ti, co odvážejí holuby daleko od domova a závodí, komu se do dvora vrátí první. Já vždycky civím na kroužek z hliníku, který jsem předtím zavřel kleštěmi, a kdyby tam nebyl kód, co mám v seznamu, nechtělo by se věřit. Někteří dorazí se šrámy, jiní otrhaní, zbylí ale v přísné eleganci. Takových kilometrů! Tolik dnů mimo hnízdiště! A pak už čekám a vyhlížím. Je po prvním týdnu dubna, prsty jezdí po přehrávkách, vyšel jsem slavíkům naproti. Nemohu příliš porovnávat s jinými koníčkáři, ale já bych svůj s nikým neměnil. Už pro ta setkávání. Dobří slavíci se vracejí.
