Z odpoledního chytání jsem přijel spokojený. Ani tak ne z nachytaného, hlavně ze zjištění, že mě to pořád baví.
Hnízdiště se začínají rozezpívávat a chytání s využitím kombinace se daří. Využívám všeho, co mi roky daly.
Měním taktiku, styl, i barvu obličeje, to když se stydím. Proč to tu nenapsat, neměl bych si vzhledem k věku podobné dovolit. Do jedné zahrady jsem vlezl přes vyvalený plot. A na potvoru – pták chytit nešel pastičkou, mohlo to být rychlé. Rozhlížím se, přeci jen plot je plot, a mažu k autu pro síť. Mladší rodina si domů po cestě odvádí vyvenčeného psa, není mi nejlíp po těle. Co kdyby zahrada byla jejich? Ještě, že jsem tu výdrž ale měl – první letošní slavík dvouletý! Velmi cenný odchyt.
Rychle tam vlézt pro věci naposledy a na cestě u auta už jsem zase chlapák.
Když u rybníka Písečný za Březnem doměřuji šestého, bude poslední. Slunce svůj pomlázkový výšlap po obloze končí, musím odejet. Byly to krásné odchyty a každý tak trochu jiný, jak jiní jsou i slavíci sami.
Jo, ještě…
V Sukoradech u jezera si moc nepřeji, aby nějaký byl. Lom je obležen rybáři a docela zvláštně – nechce se mi dnes příliš klábosit. No a co myslíte? Samozřejmě, už se jeden na pokyn rozezpíval. Je jediný, ale je. Takže ulice ve starém průseku, síť, krabička – a už to běží. Potkává mne rybář v kostěných brýlích a jehličkovém maskáči, tyká mi v odpovědi na pozdrav, protože je prostě šedivější a pamatovat teoreticky může svatého Petra když ještě rybařil. A říká – pohlídej mi tam vercajk! Říkám – nejdu tam, chytám slavíky. On – tou šňůrou na hřebíku – jak? Myslel jsem, že to máš pytlačku.. No, nemám – končím a odcházím. Kdybych se byl možná vyklonil pod břeh, uviděl bych tam bambusáky a navijáky Proud. Chlebník, krajíc na kapra a vidličky z vrby. Slavík nejprve trefil díru v síti a podruhé vyskočil. Napotřetí ho už ale držím v ruce. Je bez kroužku jako všichni.
Byla to hezká jízda. Baví mne to pořád.
