Dnes jsem se vypravil po nedávných stopách k Býčině a na Buda. A z hnízdišť málem už na přeskáčku se ozývá zpěv.
Přilétají i slavíci kroužkovaní, jeden takový z Bud – „Budař“ chystal taktiku snad už od moře. Poradil si se mnou, až jsem nakonec vzdal a odešel. Ale není všem dnům konec, nepřečteného jej nenechám. Sním dlouho o kroužku tenkém jak žiletka, s ražbou zakalenou – a, že rekord věkový ještě posuneme. Stát se to může, co to je deset slavičích let? Neměl jsem tam mezi rybáři být tak nápadný. Neměl jsem vůbec mu hrát. Měl jsem jen tichou síť zastrčit do kraje cesty a nic nesekat. Když mne uviděl, jak měním zavěšení krabičky na větvi, začal vrčet jako pes. Pokud nehnízdí, normálně to slavíci nedělají. Leda bych měl podobu hranostaje! Nechci ptáky přeceňovat, ale se starými bardy mají kolegové u druhů jiných zkušenosti stejné. Prostě jim to počítač najednou vyhodnotí.
Zbylé tři okolo jsem ale chytil a tak se končilo v úsměvu. Do kraje rychle přibývají, to poznat lze. Kéž by jich přilétlo co nejvíc! Kéž by přemnozí po cestách vydrželi a kéž by rok letošní byl jako předešlý pro hnízdění!
Když se člověk zaobírá chytáním pro kroužkování, zjišťuje, že každý jeden „cíl“ je osobností. Každý se chová i při provokaci docela jinak. Krom toho mazaného, jiný za rybníkem Pátek přifrčel potichu. Nizoučko nad zemí a usedl v keři hned vedle. Neskutečný divadelník a zpívat se mu nechtělo. Pak jenom tichounce, i to bylo komické. Když jsem ho kroužkoval, fotit se nechal. Na rozdíl od jiného, který byl hyperaktivní. Radost mi ale udělal též, byl už kroužkovaný a já z kódu vyčetl, že patřil místu nedaleko, které lehlo pilou. Našel si náhradní a snad to zas půjde.
Sledované místo nad Žantovem, i když o něm každý den nepíšu, slavíky ještě nemá. Šeříkům do krásy mnoho už nezbývá – stihne se to vůbec?! Volám, a dívám se k jihu.
