Popojedeme, ať to ubíhá.
Než se ale ohlédneme, připomenu pár novinek ze současné ornitologie.
První je ta, že minulé noci skončilo chytání v sedle Jeseníků. Nazelenalé světlo definitivně pro letošek vychladlo. Vzpomínám, jak jsem tam jezdil za prvními tahovými slavíky. Podívat se, kolik tuku mají na cestu.
K tomu bude i zmínka na setkání kroužkovatelů o víkendu v Kostelci.
V Červenohorském sedle jsem pochopil mnohé a ujistil se, že ptačí tah je nejhlavnějším, co mne v přírodě okouzluje.
Druhou zmínkou je, že na Karlovarsku u kolegy Vládi se už po sedmé objevil k přezimování jím přikrmovaný zedníček skalní! Zpráva je pár hodin stará.
Jde o něco naprosto neskutečného a jen se divím, že hrdina nezaujal doposud hledáček nějaké kamery. I se skvělým ubytovatelem.
Třetí zprávou, když už jsme u zástihů je údaj o modrušce tajgové z českých končin. Opět úžasná věc! Záznam dokonce z noci a protože jde o zkušeného pozorovatele, nemám pochyb.
Poslední informací mimo hlavní téma je zpětné hlášení, které mi přišlo do pošty.
Váže se k strakapoudu velkému, chycenému blíže neurčeným zvířetem v zahradě asi kilometr od místa kroužkování. V jiné vesnici. Pátým rokem od okroužkování.
…
Teď už ovšem listuji zápisníkem a vzpomínkami.
Jsme v roce 1984 a první velké překvapení v odchytech hnízdících slavíků je na světě. Oni se vrací!
Jezdím prstem po číslech asi osmého kroužku a nejde mi pořád uvěřit. Ti ptáci se vrátili hnízdit na stará místa! Prvně zažívám ten zvláštní pocit. Víc než o vědecký důkaz jde o dojetí. Začíná se u mne rozehrávat pokora, která potrvá šestatřicet sezón, i když musím přiznat, že dnes už mne v tomto slavíci nepřekvapují. Pouto k místu předchozího úspěšného hnízdění je u nich obrovské.
A taky se tohoto roku narodil Kalendář příletů. I ten běží dodnes.
Tyto události jsou základními pilíři výzkumu a v porovnání jinde jej činí nedostižným. Možná i proto jsem byl přizván ke spolupráci na studii, sledující slavíka obecného zahraničními kolegyněmi a kolegy od Španělska po Bulharsko.
To ovšem tenkrát nikdo nemohl tušit. Běžela mi první sezóna kompletního slavičího roku. Slavičí rok v Česku. Trvající drobně přes čtyři měsíce. Dny, kdy žiji násobně.
Ten rok pokračovalo vyhledávání hnízd a kroužkování mláďat. A když jsme u nich – i mladý slavík se na jaře objevil v oblasti s kroužkem, zvládl tedy návrat! A jestliže mne vykolejilo vracení dospělých, mladý tomu dal korunu. Vždyť cestu vůbec neznal. Nikdo mu ji neřekl. Odletěl do noci sám, s vrozenou informací a s odvahou. A v květnu ho pouštím z dlaně, prvně v je pořádném kabátě, tehdy byl kropenatý, zpola holý a kdybych jej pustil, natluče si. Velký kus cesty urazil. A já měl důkaz, že budu-li šetrný, ani zásah do hnízda tím, že je vyberu do čepice na chvíli, jim nevadí. Rostlo mi sebevědomí, sílil klid.
Prvně jsem se napřáhl „do daleka“ a na kole vyjel k Bakovu do bažantnice. To bylo slavíků!. Nikdy jsem jich pět najednou zpívat neslyšel.
Ten rok jsem našel hnízdo vystlané žíněmi ze smetáku u Ošťovic. Šel jsem se podívat na divokou skládku a – ano, smeták tam byl! Úsměv mi držel toho dne opravdu dlouho.
Na Bechovi jsem okroužkoval hnízdo hned u mlýna a mlynáře k tomu vzal. Byl tím, kdo mi tajně nechával červy ve výsypce.
A událost dodnes nepřekonaná?
Protože jsem byl v terénu takřka pořád, jak mne to bavilo, neuniklo mi pod hrází Červenského rybníka náhradní hnízdění slavíků, ale k mému šoku metr a čtvrt vysoko v keři hlohu. Nikdy nikde jsem už nic podobného neviděl. Ti slavíci tehdy vyhnízdili a 12. 7. (považte to datum) jsem kroužkoval čtyři mláďata. Docela bych chtěl vidět pak po desátém dnu jejich života ten vynucený „parašutismus“.
Byl to nádherný rok, báječná sezóna. Byl jsem začínajícím specialistou. A když jsem přijel na aktiv kroužkovatelů a pohovořil o práci, ti, kteří měli k druhu blízko, se mnou navázali kontakt. Najednou jsem měl s kým měnit názory, konečně jsem se mohl začít obohacovat z vnějšku. A i když se mi oba kolegové později ztratili, ten čas za to stál.
