Vzpomínky na r.1983

Žádné komentáře u textu s názvem Vzpomínky na r.1983
Přišly kroužky! Do večera stihnu dojet na kole k rybníku a natáhnout sklopku. Ne, to nemůže být pravda! Já mohu ode dneška chytat a kroužkovat!
Je den po půlce května, nejvyšší čas.
Ohnutá jabloň, kterou sesuv jako mladou povalil, kvete a voní při zemi. Slavík zpívá vedle na šípku, tak jsem zvědav. Hnízdo mají kousek odtud, dám to nedaleko. Mám sklopky „plácačky“, takové s prostou síťkou. Červi se točí na nitkách pod kolíčkem, uzlíky jsem jim utáhl. Botou rozdrásal svah, abych zaujal a odcházím ke splavu. Vlaštovky tam vletují do betonové rybářské boudy, jdu se podívat.
Z přepadu odletěl pisík, toho jediného z bahňáků znám, protože se tu na jaře zastavují.
Co asi dělá sklopka ve svahu, nalíčil jsem ji vůbec správně? Může to slavík najít a bude mít chuť za to zatahat? Vždyť už je sklaplá! A síťka z čeřínku poskakuje. Je tam! Dospělý rezavý slavík je tam!
Dosud jsem je vídal jen zdálky kolem hnízd, teď se ho poprvé dotknu. Jak to ale udělat, aby neutekl. Skáču po svahu jako kamzík, bojím se ramínko nadzvednout. Nakonec slavíka přes síťku přimačkuji a rukou do sklopky zajíždím. Držím jej za nohy a pastičku rozevírám. Je nádherný. Tedy nádherná, má holé bříško od sezení.
Z provázku sundávám kroužek uzavřený a navlečený s číslem nejnižším – N.MUSEUM PRAHA T 303751. Těmito kleštěmi rozevírám..
Na nožku levou přivírám a kleštěmi znovu opracovávám.
Jsem spokojen, obroučka vypadá tak jako před chvílí na šňůrce. Číslice nasázeny křivolace, zejména číslo poslední, jak strojek při ražbě se postupně odvaluje.
Dřevěným pravítkem měřím křídlo, abych hodnotu zapsal, pak ještě slavíka prohlížím a upravuji. Už ruku rozvírám a musím se smát. Schoulený v dlani neodlétá. Vteřinku. Jak ale poznal, že jej nesvírám, už byl ten tam.
Snad v momentě vypuštění z nedočkavosti, ozval se kousíček ode mne zpěv. Uši mi zalehly a jabloň voněla snad ještě víc.
Sebral jsem pastičku svařenou z pérek myšopastí a vynesl ze křoví. Nikdy jsem sklopku líčit neviděl, jen na papíře v příručce ornitologa. A teď takový úspěch!
Bylo toho tolik a večer na mne klepal o hladinu už opakovaně. Zatáhl jsem rybářský ruksak, z kopřiv vyvlekl kolo a rozloučil se. Papírek popsaný třesavou tužkou byl doma vyložen jako první. A do sešitu předlinkovaného jsem vydaný kroužek převedl.
Byl prvním dotekem rezavé tužky, kterou beru do ruky rok co rok.
Zmohl jsem se pak i na síť. Drátěnku, báječných šest metrů dlouhou! To bude zátah, říkal jsem si, když tyče jsem z jasanů listem ze strojní pily podtínal.
Chytla se pěvuška modrá a první blamáž vypukla naplno! Co na ní je modré, že se tak jmenuje? V knížkách to nevadilo, ale tady naostro? Co jako – maková? Co to je za barvu? Modrá to není!
Kroužek má „M“, už ho pro ni svlékám. Sameček, na břiše peří a další znak taky nápadný.
Pak ještě černohlávek a s ním i červenka. Ta hnízdní nažinu měla.
V keři přepeřské Pteče zpívala cvrčilka říční. Z neznalosti jsem tam odnesl sklopku a nevěděl, že způsob to dobrý není. Že se jím nedaří cvrčilky chytat. Ale ona tam za chvilku byla. Páni, takový výsledek!
A pak jsem se zaměřil na hnízda. To bylo druhů, kterým jsem mladé nakroužkoval.
Když se pak jednou chytil rákosník, určil jsem ho podle zpěvu jako zpěvného. I dnes si myslím, že správně.
A v páru chytil jsem sedmihlásky. V létě jsem do sklopky chytával ťuhýky na vršku kupek sena. O prázdninách vyrazil na břehule. To byl panečku fofr!
Jindy se chytil střízlík a taky pěnkava. Obecný strnad a stehlíci. V lebedách zvonohlíci a budníček menší. A pak, když léto končilo, u splavu jsem nalíčil na toho pisíka. Maličké červíky a hodně dolů. A on tam za chvíli byl! Podivně měkké nožičky, křídla s páskou a zobák jak pinzeta. A kroužek „nahoru“, tak jak má být…
Pak táhli horští konipasi a já přichytil dlaska. Brhlíka a pěnici hnědokřídlou. Černohlavého lejska a taky ledňáčka. Toho jsem chtěl. Už pro ten podivný kroužek.
Pak přilétli hýlové do javoří a zůstali do jara. Stihl jsem cvrčaly i mlynaříky, šoupálky a chvilku před vánoci jako ptáka posledního – vodního chřástala. Přezimoval na Klenici a já ho vyslídil podle stop na prašanu. Chytl jsem ho rukou, když vlezl do drenážní hlavice.
Sezóna se tím uzavřela.
Věděl jsem už pěkných pár dní, že vyměnit udici za kouzlení s peřím se vyplatí.
A takto vypadala nařízení šetřit s kroužky a nezatěžovat agendu stanice.
Věřil by tomu někdo dnes?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *