V divadle Noc

Žádné komentáře u textu s názvem V divadle Noc
Slibovali mi sedm pro sílu větru jenže sítě mi mohou uletět.
Ale už se to tiší. Tma obtančila park, traviny opravdu své vlny zmenšují. Jdu znovu k sítím, dovypnout osnovy. I druhá síť, co jsem v kabinetu našel, je letitá. Chytával do ní Jarka Klápště, dostal jsem ji na památku po jeho smrti. A myslím, že dnes se hodí. Poslední odchyt ve Slavičím háji do sítí „v letech“. Z úcty.
Nebudu spát, i když je dávno tma. Nejel jsem to sem prospat.
Obloha nad Bousovem je vyzlacena, jdou po ní první drozdi, ale já je skoro neslyším. Čas, kdy nevíte, co noc přinese, je z toho celého nejkrásnější. Až budu ráno vědět, bude po napětí.
Parkuji autem pod centrální vrbou povětřím olámanou. A už vidím starého ušáka. Neví o mně, jak rád ho po čase potkávám. Rosa není a to mu vyhovuje. Vybírá lupení, konečně pro něj nějaké narostlo. Nedivím se mu, že je tu pořád, taky bych byl.
Zapisuji v autě při baterce a je mi báječně. Celý přední sektor mám před sebou, tma nějak docela pobledla. Vidím odtud až k lavičce, tedy ke sjezdu. I cesta podél se sjezdem je naším majetkem, ale chce-li někdo jej využít, problém s tím není. Říkám to jen proto, že mohu parkovat, kde zrovna potřebuji. Tak, abych v noci viděl přímo do sítě.
Divadlo Noc.
V tom zlatém pruhu se nám ujala i rákosinka, už jsem o tom ale psal. Začíná šustit posledním ptákům na cestu.
Kde jsou dneska naše kukačky? Cvrčilky a hlavně slavíci. Vydali se do dálek, kam nedohlédnu, i kdybych se rozkrájel. Třeba se vrátí. Ano, tato čekání jsou jedním z nejdůležitějších momentů, které mne u kroužkování drží. Fascinace. Proč ale brát k tomu slova cizí? Okouzlení se tomu říká. Víte, co je za pocit, když kroužek v síti známě k vám promluví?
Jablka jsou zpola už pod stromy a tam už čekají ti, co si to přáli. Dočkali se.
Je noc, pár stovek metrů od Klenice a já uprostřed ní. Poslední říjnové.
Ptáci jsou ve vzduchu, i když je neslyším. Musí už letět, je nejvyšší čas.
Od Malého Piváku pár metrů odtud přes cestu se ozvaly skřeky vodních ptáků, nazouvám boty a půjdu kontrolou. Sítě jsou klidné a suché, přehrávka na stoličce je z drozdích slok, cvrčalích.
Zastavuji se pod jablůňkou, která pod zátěží klečí. Takových kolem je víc.
Tyč od sítě se zaklepala. Teď ve dvě hodiny v noci?
Nemusím spěchat, oka „třicítka“ a „pětatřicítka“ jsou na větší ptáky spolehlivá.
A už jsem v obraze, přímo proti zdroji visí v kapse zpěvný drozd.
Tak to je paráda, stáhl jsem ho z noční oblohy. Musel letět za hlasem těsně nad třtinami.
V čelovce si jej prohlížím, zdržovat ho nebudu, půjde hned na řadu.
Je mladý, letos se někde narodil. Mám o ty drozdy a kosy strach. Snad každý pátý je ohlášen střelený dole od moře. Každému proto osobně přeji štěstí, víc toho nevymyslím. Dívám se za tím čiperou, jak si ho noc bere zpátky. Vyrazil k jihozápadu podél Rachval pryč.
Z nuly na docela slušný – zvedl se vítr. Tohle v předpovědi nebylo.
Usadil se, protože jsem si to přál. A pak už byl do rána klid. Teplá noc zakopla těsně před rozedněním a najednou je na tyčích náledí.
Ještě nebylo světlo docela, když do sítě narazil pták. Drozd kvíčala.
Parádní, tak teď ještě chytit drozda, na kterého jsem do háje přijel.
To už se nepovedlo, červenka oky prolezla hladce a kosové letěli výš.
Zajíc po výkrmu popošel podle travin a pak opravdu v pravém úhlu odskočil daleko do pelechu.
Musím zabalit, než sítě ojíní a ztuhnou.
Na východě světlá, když odjíždím.
Po cestě už ale vidím vrabce úpolníky, pěnkavy se strnady. Háj neosiří.
A od Zvolínku z křovin se zvedají hejna kvíčal, která jsem příbuznou písní ponejspíš zastavil. Pokračují dál na jih. Já už se nechytám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.