Ach jo. Slavičí tah pomalu končí, chytil se nad ránem jediný. A aby to bylo přesvědčivější, že balit bych opravdu za chvíli měl – slyším ty hlasy! Z podzimních pláten nostalgiků, z krajiny uspávané. Hlasy odlétající. Od léta. To divoké husy se vypnuly v klínu nad hájem a v tečkách se ztrácí. Tady je máte, kdo má dobré oči, spočítal jich 58.
Legraci stranou, k spočítání je máte až teď.
Na hranici Slavičího háje se bavili mladí lidé. Zašel jsem za nimi a domluvili jsme se docela snadno, že v místě poběží programy dvou představ.
V 02.10 jsem namířil k obloze mix slavičích songů a šel zbylé pospávající upozornit, že to tu na spaní už příliš nebude. Nabídl jsem spaní v háji odlehlém, vyřešili to. Ta parta byla v pohodě. Že kousali do ovoce, které je tvrdé? Kousal bych taky mít jejich věk.
V síti krepových ok skončil mladý slavík, dost těžký k určení. Ale podařilo se. A bude samečkem, tedy už je. Zdržel jsem ho chviličku déle, bojím se, aby nebyl letos posledním.
Cvrčilky jsou mezi posledními, kterým se z domova nechce.
A pak jsem načesal švestek do brašničky, nadzvedl závoru přes cestu a vyrazil domů.
