Kdybych holdoval alkoholu, už bych se opil. Tolik se těšívám a takhle naletět!
Předpovědi varovaly jedna víc než druhá, ať nikam přes půlnoc nechodím. A tak jsem nešel a prohloupil. Bude pár už jen slavičích nocí a já je vynechávám. Bojím se kapek, hřmění a povětří? K sítím se nehodí.
Půjdu ale dnes, sedět tu nevydržím. Kosti rozházet pod širák. Slavíci rezaví i černí (překlad od polských přátel) letí nám pod hvězdami, ty se jim v hoření vyhýbají a všechno odezní bez obdivu. Bez mého dotýkání! Kleštěmi, očima, přemýšlením.
Drží mne tahový neklid, a kdybych snad kovárnu v zahradě neměl, býval bych odletěl už. Pod vlivem..
Seděli jsme posledně v háji na lavici a jedna z otázek měla repetici. Zdeněk se vyptává, proč nepíšu dál. Jak sepsal jsem „Slavíka“. Že přečetl ode mne i dost tady na blogu. Tak proč nepíšu? Čas na to nemám, odpovídám a skrytě si vytýkám – kecáš!. Hájím se příručkou kroužkování, kterou s přáteli chystám, to mu však nestačí, on myslí na „Slavíka“. Prozradil jsem v nátlaku větu, která by do nové knížky jen vklouznula. Nádhernou! Kdysi jsem si ten nápad poznamenal. Přišel mi k práci.
Nevím, co udělám, mám ještě čas.
Podávám Zdeňkovi ze stromu slívu, z nedávných roubů. Pavel je zaříznul pod kůru prostinkých špendlíků a dnes už plodí. Jak ten čas peláší! Ty žluté slívy za moc nestojí, jsou téměř bez chuti a pár vteřin po uzrání už hned zas kvasí. Takovou nenabízím, ale ty modré, ty tedy jsou! Tak si ji dává. V Praze o podobnou nezavadí, i kdyby v tržnicích nahlížel pod ubrusy. Znovu se ptá, jestli opravdu je kout celý čas tak úspěšně bez chemie? Je! Zdeňku. Každý stvol, každá větev, zjizvená sluneční zem, každé to jablko, rybíz i hruška, vše tady bez zátěže!
Začne-li člověk degustaci podobnou průpravou, že snědli jste ohryzek, zjistíte terpve, až zkousnete prst.
Vyprávěl jsem mu o tom, jak sázel jsem kopřivy, že jediný v tom nejspíše jsem. Ta zmínka je mediálně vděčná tak uvidíme teď, až se objeví jeho report ze Slavičího háje.
