Prazvláštní čas

Je léto.

Přichází vrcholná fáze roku a já mám zas divný pocit. Denní světlo se dál nikam neproslouží, co hůř, bude slábnout. Má to vliv na mne, hlavně však na slavíky. Poznají to a polekají. Peří v tom úleku začne opadávat a i když se po něm objeví nové, my už jej neužijeme. To sametově tmavé, ostré a úhledné mají na cestu a taky pro Afriku.

Musím tam dneska jít a taky že půjdu. Do našeho parku města na Klenici.

Roznesu pastičky a sednu na lavici. Slíbil jsem pozvání místním, ale to někdy jindy. Dneska tam usednu sám.

Je to tak silné, musím tam být. Ve vůních ovoce koupe se místo, kde špačci se nebojí krást. A síť dám i na cvrčilku. Musím se dovědět, jak se jim daří.

Křoviny popojely výrazně, jen několik zašlo a na jejich místo už tlačí se jiné! Ano, už tam ty souboje planou. Tak jsem to chtěl, kout už si sám nastavuje režim. A já po umělém nastartování budu zas jenom divák. Sklízející.

Teď povyrostu obohacením. Teď se tam přiučím divokosti. Pochopím určitě o něco víc.

Budu ve svém. Toť pocit pocitů! Nemůže nikdo krom přítele v krvi nadiktovat mi, co mám a nemám.

A přijde večer. Možná i proměna počasí, uvidíme. Sítě si nachystám tak, abych vše v nejhorším zvládnul. Nevypnu jich moc. A budu sedět a sedět. Sedět a číst…