Vybráno pro vás

Žádné komentáře u textu s názvem Vybráno pro vás
Aktuálně v čase upalování čarodějnic zařazuji kapitolu knihy Slavík z Dubového lesa, která se jmenuje Noc velkých ohňů.
A protože noví zájemci si po VPZ odnesli knížku domů a možná u druhé kapitoly už jsou, teď bude vhodné stránku oslovit. A klidně vy ostatní, co vás v dosahu je a knížku máte, můžete se také podívat. Věrně odráží stav v přírodě a věřte, slavíků už je po kraji dost. Někteří zpívají v místech roztodivných, nikdy tam hnízdit nebudou a pozor dejte i na ty, kteří zpívají prapodivně. Jsou mladí, v místě se často jen zastaví, nemají motivaci. Abyste je nespletli s příbuzným slavíkem tmavým.
Byly časy, kdy jsem se ke knížce vracel, už to nedělám. Trápí mne pošťuchování napsat kapitoly jinak. Ale to je tím, že člověk vypraví prvotinu. Kdyby měl titulů komín, starosti by odpadly.
Říkám si, když se ještě najde zájemce, jak to je fajn, když k novým očím příběhy doveslují.
Dubový les pod Hradištěm sice ještě stojí, ale trnky s bezovím už roky chybí. Hnízdiště zaniklo.
Dlouho jsem tehdy vybíral kout, kam děj usadím. A pak na mne zavolal dubový les a já věděl, že brzy jej budu psát Dubový les.
A stejně tam chodím každého jara. Tak nějak musím, kvůli přátelství.
A našel jsem slavíky nedaleko ve strži při železničním koridoru. I toho s prstýnkem. Přesídlil.
Mám schopnost vidět poztrácené, vzpomínky pro mne jsou málem to nejcennější. A svědčí mi přítomnost, polykat v ní umím na prázdno po vteřinách.
Baví mne život a čas, jenž teď stojí ve dveřích. Je v roce nejkrásnější. Vím, že Máj od Hynka Máchy je hlavně o jiném, ale část nejznámější, ta zítřku sluší.
Až se čoud usadí a vůně zas zvítězí, vyjděte ven. O máji pod jedničkou.
Kdo chcete, vzpomeňte průvodů a všech těch banánů s tenkými párky, já si v tom odskočím k náhonu u Klenice. Do listí, pod větve, ke krabičce s moučnými červy ze Strakova mlýna. Byli tak vzácní, že jsem si přál, aby chycený slavík příliš je nepotloukl. Abych je ušetřil. To už dnes nikdo neuvěří, v sobotu jsem to lidem vyprávěl. Jak domů jsem zavlekl obilní moly, jak prokousali v líhnutí punčochu a po schodech chodbou vystoupali až před obrazovku. K rojení. A já se už potom jen vymlouval.
Kde jsou ti slavíci, jenž hnízdili v roce třiaosmdesát pod hlohovou větví v kopřivách Továrenských nádrží? Jak dlouho požili a je některá z jejich kapek krve krví i současníků? Kdo tohle by znal? Ale v krajině ten tlukot drží, jedno jaké krve. A já? Mohu se procházet klávesnicí a děkovat Přírodě za milou známost.
Děkuji.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *