Nebudete možná věřit, ale tento pětatřicátý, ten byl nejkrásnější.
Prvně jsem se rozjel po místech mimo moji oblast tak trochu víc. Chytat a přemýšlet prostě jinam. Kam napadne, nebo kam pozvou. A objevil jsem zajímavou věc – hlava najednou musí řešit momenty, na které není zvyklá. Rodí se nové poznatky a to prospívá. Lze třeba říct, že slavičí odlétání máme načtené. Víme o něm během těch chvil docela dost. Teď ještě jarní přilétání. Ne že bych chytat za noci nevyzkoušel, ale nabyl jsem dojmu, že to nefunguje. V Slavičím háji jsem neuspěl, dobře si pamatuji. A má to tak být, proč všechno pochopit hned? Jak jarní tah probíhá, nikdo zatím neví. Co je jasné už teď – bude to jiné. Pro to, co se událo u sítí letos kolem prázdnin, nemám ani název. To není podzimní odlet, když se děje v létě. Kolik bylo těch nocí plných přemýšlení, co se u sítí může jen stát. A ve správné chvíli na správném místě to bylo až neskutečné. Je zajímavé, jak člověk brzy přivykne úspěchu a počtům. Až pak se nestačí divit, když sítě už jenom vlají. Přemýšlí o vzácnostech ale ani ty nejdou. Inu vzácnosti! A pak je čas to zabalit. Říct si – je nasbíráno. Sednout si do kabinetu, sáhnout na topení jestli nespí, nechat zavonět kafe, od psacího stolu odsunout starou ohýbanou židli tak, aby nohy dosáhly na borový špalek a ztišit se. Mám z hlavy radost, naučila se na takové chvíle „slyšet“. Ví, co má udělat, co se po ní chce. Ty 4 stěny jsou plny všemožných věcí a obrázků, pod sklem stolu přání od lidí, z nichž někteří už ani nejsou a už se rozbíhá „film“. Stojím v zátoce ledňáčků a poté jindy a jinde na rozbité cestě od Žehuně. Vzpomínám na slavíka, kterého jsme u Bydžova nemohli chytit a nechytili, na návštěvu u mladé Divoké Orlice. Na polské nezapomenutelnosti se slavíkem tmavým, na Litomyšlsko. I na místa, kam jsem ještě nejel, na Jizerní Vtelno, kam se moc omlouvám a taky k Poděbradům. Třeba se ještě povede. Nezlobte se, prosím. Nemůžu utrhnout času už víc.
