Na lavici už zebe. List, co nechtěl natlouct si o zem, sedí vedle mne a červená se že skočit se bál. Jsme tu spolu a je nás tu ještě víc. Společné vzpomínky, které má on a které mám já. Z časů, kdy to ve Slavičím háji zpívalo.
Byl mladým zelenáčem, ale pamatuje si. I já si pamatuji a déle než on! Pamatuji, když přilétali – včera jsem o tom mluvil k lidem. Jak jsme nevěděli, jestli se některý z dávných ještě vrátí. Vrátili se všichni do jednoho. Posledního přečetli přátelé, když byli tu pobytem v létě. Rozchytaní. Přelstili slavíka i mne. Teď už jsou pryč ti i ti.
Sedím na hrubém dřevě a hledám po stéblech trav zašlé otisky cvrčilek. Pryč jsou i ony jen tráva se drží dál. Nikdo ji neposeče, zůstane do jara, aby zajíci měli kde spát.
Přilétli úpolníci a bylo živo. Jiní být neumí, to jsou celí oni. Dívám se k nim radostně, protože ti odtud neodletí. Jenom se potoulají až bude jim hůř, prolezou rum i zásypy pro zvěř a se strnady povedou snění. O jaru. Že dočkají, jak dočkám se já.
List se pohnul jako by posbíral odvahu skočit. Jako by výhledů měl snad už dost. Neuletěl, jen prohnul tělo v závanu, který se provlékl oplůtkami.
On, vrabci a já, sedíme tu. A pocit, který mne drží od včera, když jsem před obrázky vzpomínal. To místo je naše – řekl jsem – a kdyby všude slavíci domovem zchudli, tady ho uhlídáme. Naši mohou odlétat po jistotě.
Záhon lebedy a pelyňku na jižní straně u sběrného dvora je v pohybu najednou celý. Konopky, budníček se střízlíkem, zvonohlík a dvě modřinky. Co tam je života! Rumiště bych chtěl zachovat, když už keře tehdy z té meze vymizely. Dorůstají, ale já bych rád plevely. Zakročím v místě na jejich prospěch. Krajní pár slavíků sem totiž vyvádí mladé a straka je nenajde. Nepustí se do džungle. Chtěl bych je udržet.
Od Zvolínku letí divoké husy, jsou místní a formaci pro mne vytvoří, až budou výš. Teď se jen domlouvají.
Vítr se naklonil nad vrbinou, která už háji moc sluší. Je mladičká a roste už rychle. Však taky ulice pro odchyt sítí má tady čerstvou linii. A zůstane napořád. Přibude v místě kaluž k napájení a ptačímu vykoupání. Už jsme ji promysleli. Těším se na práci a první návštěvníky. Voda nebude problémem v jílovém podloží, můj přítel Pavel místo vybral po zkušenosti. Je tu prý nejvlhčeji, uprostřed toho sadu.
Letí stehlíci. Ne nijak daleko a už bodláky vidí! Štětky je nalákaly. Ti, kteří přelétli, rychle se otáčejí a ocelovými hlásky domlouvají s ostatními plácek na přistání. I milí přátelé, místa je pro každého! A kdybyste chtěli, vezmu vás na lavičku na chvilku pobýt. Asi mne neslyšeli a možná jsem to vůbec k nim nevyslovil.
Teď, když jsem na plotně místo si trochu ohřál, neodejdu. Kreslí se stromům ty paže a budou tak do jara. Maličké, ale už vidím po listech pupeny ukryté naděje. Zas to sem vtrhne, i já se vrátím. Posedět, připojit k vyčkávání. Velikému. Až v čase dubna se budík po křovinách hlasitě rozezní. Že vstávat! Že je to zase už k doprovodu a srdce vypustit docela na volno!
